Upír a mora ve středoevropské lidové slovesnosti

17. srpna 2007 v 17:55 | Míša |  Cizí články
Upír a mora ve středoevropské lidové slovesnosti

Střední Evropa byla nejen dějištěm proslulých případů vampyrismu, jež vzbudily zájem veřejného mínění a evropských dvorů na počátku 18. století, ale ke konci druhého desetiletí 20. století se stala také předmětem nejdůkladnější studie o vampyrismu, jaká kdy vznikla v moderní době. Práce nazvaná Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské vyšla pod záštitou České akademie věd a umění a ministerstva školství postupně v letech 1920-1923 ve čtyřech ročnících Národopisného věstníku československého. Jejím autorem byl československý literární vědec a historik Frank Wollman (1888-1969).

Wolhnanovou hlavní zásluhou bylo to, že sebral takřka všechny dokumentární materiály ve střední Evropě, jež se týkaly upírů nebo bytostí jim podobných. Naneštěstí pro autora však nevyvolalo toto téma v československém prostředí příliš velký zájem a nedosáhlo ani zaslouženého ohlasu v zahraničí, a to jak kvůli obtížné dostupnosti publikace, tak kvůli nesrozumitelnosti češtiny pro většinu badatelů. (51) Kdyby Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské byly dostatečně známy mezi historiky moderní doby, mnoho teoretických poznatků o lidových vírách přetrvávajících uvnitř západní civilizace, k nimž se dospělo až koncem 20. století, mohlo být formulováno o pár desítek let dříve. (52)

Wollman rozčlenil své Vampyrické pověsti do čtyř samostatných oddílů. První a současně nejvýznamnější je věnován morám, druhý revenantům, třetí vampýrům, rozlišeným na dva typy - Nachzehrer a Upír (sic!); poslední, čtvrtý oddíl se zabývá vlkodlaky. Tyto oddíly autor dále člení podle druhů a poddruhů do neobyčejně složitého, místy nepříliš jasného schématu, jež však svědčí o jeho úsilí sestavit úplný přehled projevů vampyrismu ve střední Evropě.

Upír v úzkém slova smyslu je podle Wollmana "mrtvý, jenž opouští hrob a ohrožuje živé" (Wollman 1921: 46) a neměl by být zaměňován s vlkodlakem, jak se to děje na Slovensku (ibid.}. To, že termín "vlkodlak" je v různých variantách užíván také na Balkáně včetně Řecka, Wollman zcela opomíjí; naproti tomu se snaží dodržet své rigidní schéma i v případě zcela zjevných podobností mezi "morou" a "strigou", které se objevují nejen při srovnávání různých kultur, nýbrž i uvnitř samotné středoevropské slovesnosti, jak si toho již dříve povšimli jiní autoři (Grohman 1864: 24; Friedberg 1868: 96; Kolberg 1874: 73; 1884: 67; Skrzynska 1890: 786; Košťál 1891: 275; Zíbrt 1889: 213; 1894: 144; Černý 1898: 412; John 1900: 125), dokonce i Komenský (viz Zíbrt 1911: 370). (53)

Ještě před Wollmanem předložili dva čeští badatelé historické údaje o vampyrismu ve střední Evropě v rámci svých odborných prací. Jde o Čeňka Zíbrta a jeho komentář k L, II. a XXX. zápisu památky zvané Codex Palatinus (8. stol.) a dále o Lubora Niederleho, který se ve Slovanských starožitnostech zabýval kultem předků (Zíbrt 1894: 10-29;144; Niederle 1916: 34-66).

Niederle se domnívá (1916: 44, pozn. 2), že nejstarší zpráva o vampyrismu zapsaná ve střední Evropě pochází z roku 745, (54) a neváhá plně ztotožnit strigu z latinského textu s upírem.

Mezi 10. a 11. stoletím proti projevům vampyrismu brojil zejména wormský biskup Burchardt, jenž nařídil přísné pokání pro ty, kdo ostrými kůly probodávali mrtvoly, aby jim znemožnili vstávat z hrobu a sužovat živé (viz Zíbrt - 23).

V českých zemích se zprávy tohoto druhu objevují později: ve třicátých letech 14. století jsou v análech zaznamenány dva zřejmé případy vampyrismu. 1y se pak staly slavnými díky tomu, že Karl Ferdinand Schertz je uvedl ve své práci Magia posthuma na počátku 18. století, tj. v době, v níž propukl velký zájem o upíry.

O obou případech se poprvé zmínil Jan Neplach (1322-1368) ve své Kronice; po dvou stoletích tyto zprávy převzal a rozšířil Václav Hájek z Libočan, od něhož se později dostaly k dalším autorům.
První případ, uvedený pod letopočtem 1333, se udal v Blově poblíž Kadaně a jeho protagonistou byl pastýř jménem Myslata. Ten se po smrti začal toulat krajem, děsil a škrtil místní obyvatele. Když ho probodli kůlem, nijak mu to neublížilo, naopak ironicky prohlásil: "Byli na mně zlí, ale dali mi hůl, abych se mohl bránit psům...". Upírovo řádění skonalo teprve poté, co jeho tělo bylo spáleno, i když ještě dokonce v den své kremace (což je velmi zvláštní případ) stačil přivodit smrt několika dalších osob tím, že pouze vyslovil jejich jména (viz Emler 1882: 480- 81).

Ve druhém případě byla upírem žena. Podle Neplacha se události spojené s vampyrismem odehrály roku 1340 ve vsi Levíně. Neplachovo strohé vyprávění se omezuje na hlavní fakta (nějaká žena byla pohřbena před rokem 1340, pak začala sužovat a dusit lidi, byla probodena kůlem a nakonec spálena, protože pouhé probodnutí nestačilo k tomu, aby zanechala svých zlovolných činů, atd.). Hájek (1.312.b) obohacuje tento příběh o prvky pozdějšího původu, např. o to, že dotyčná žena byla zaživa čarodějnicí, nebo že kůl určený k probodnutí byl dubový; tím prokazuje dobrou znalost dobových magických zvyků i soudní praxe, jež se za jeho života uplatňovala k přemožení upírů (Wollman 1921: 48)."

Je tedy velmi pravděpodobné, že ve střední Evropě vedle studia kronikářských a literárních pramenů právě zkoumání soudních dokladů může vynést na světlo ještě mnoho dalších případů vampyrismu, kromě těch, jež jsou prozatím známy úzkému okruhu odborníků.

O jednom případu, který se stal v trutnovském kraji roku 1576, vypráví jednak místní kronikář a současník událostí Šimon Huttel (1530-1601), jednak Bohuslav Balbín ve svém historicko-vlastivědné spisu Miscellanea historka Regni Bobemiae. Stefan Huber byl po své smrti považován za upíra kvůli obvyklému příznaku, totiž že jeho tělo bylo po otevření hrobu nalezeno v neporušeném stavu. Zvláštností tohoto upíra bylo to, že když mu během další procedury vytrhli srdce, bylo ještě plné krve (Balbín 1681: 209; viz Schlesinger 1881: 76).

O několik let později také ve slezské Vratislavi zaznamenali případ vampyrismu, který došel jistého mezinárodního ohlasu, protože byl uveden v předmluvě k novému vydání proslulého spisu La strega (Strasburk 1612), jehož autorem byl italský humanistický filosof Pico della Mirandola (1469-1533). Rovněž ve Slezsku, v kraji poblíž Bolkowic, se v roce 1675 odehrála událost, při níž byl poprvé popsán postup, který byl potom použit i v dalších případech vampyrismu, totiž že mrtvole uťali hlavu a lebku jí uložili mezi nohy (Kuhnau 1861: 166).S

Další případy byly zaznamenány v celé střední Evropě; zmiňuje se o nich zejména (iabricl Rzazynski ve svém pojednání Historia naturalis curiosa rcgni Poítmie (1721). Ostatně tato léta jsou již úsvitem "zlaté doby" vampyrismu, kterou jsme popsali v kap. 1.1.

Zůstává otázka, proč vampyrismus ve střední Evropě, přesvědčivě doložený archeology pro období prehistorické, protohistorické a raně středověké, a dále historiky až do konce 18. století, je na Západě ještě Často považován za jev omezený převážně na Srbsko, Moravu a Slezsko. Domnívám se, že odpověď je velmi prostá. Všechny dosud citované práce o vampyrismu, kromě Calmetových disertací a jeho Traité, nedosáhly příliš výrazného čtenářského ohlasu, což bylo způsobeno pravděpodobně tím, že byly napsány v latině nebo v němčině a nemohly se tedy těšit všeobecné známosti a rozšíření jako francouzsky psané práce Calmetovy. Právě Calmet často charakterizuje upíra jako toho, kdo "vysává krev", což je, jak jsme dosud mohli vidět, rys pro něj sice příznačný, ale nikoli jediný. Z tohoto důvodu se výzkum příliš nezaměřoval na fenomén mory, jež se stala hlavním tématem studie Franka Wollmana až takřka o dvě století později.
Neobyčejně detailní a přesné popisy mory však poskytli středoevropští etnografové již v 19. století. Na tomto místě považujeme za vhodné se k těmto charakteristikám vrátit a po kritické revizi a porovnám dospět možná k méně suchopárným závěrům než byly ty, jež formuloval Wollman před více než osmdesáti lety.

Mora je obvykle, ale ne vždy, bytost ženského rodu. Je-li rodu mužského, říká se jí v českých zemích morous, v Polsku morus (Máchal 1891: 175) a mezi německy mluvícím obyvatelstvem Alp nebo Schrettel. Morou může být někdo od narození, někdo se jí stane zásahem jiné osoby. Zjevuje se v různých podobách, tlačí své oběti na prsou, až je zadusí, a to nejčastěji v noci, ale mnohdy i za dne (Kolberg 1882: 43). Mezi její oběti patří děti různého věku, dospělí i staří lidé.

V jihočeské vesnici Výheň se lidé na počátku minulého století domnívali, že mory jsou osoby s úplně plochýma nohama (Zítek 1906: 435). Tato představa byla rozšířena po celé střední Evropě až po rakouské Korutany. V jižních Cechách také věřili, že morou se stane dítě narozené na Tučný čtvrtek o půlnoci, je-li úplněk, anebo obecně v nevhodnou dobu (Skrzyška 1890: 109). (57) Tyto děti měly mít již v okamžiku narození dva zoubky, dále měly mít srostlé obočí (Košťál 1891: 273), "husté jak sametová šnůrečka a černé jak noc, a vlásky jako len" (Zítek 1906: 435).SBKdo se odváží pohlédnout na takové dítě, je uhranut a duše mory ho časem zadusí. Dotyčný člověk začne blednout a hubnout, i když třeba jí a pije nestřídmě (Kolberg 1884: 99), až je nakonec vyzáblý "jako požatý klas" (Zítek 1906: 435). V kraji kolem polského Krakova se domnívali, že když se v rodině narodí sedm dcer, jedna z nich určitě bude mora (Kolberg 1874: 68).

Morou nebo morousem se mohlo také stát dítě, jež matka napřed odstavila a pak začala opět kojit (Vísek 1902: 277)." Ve východních Cechách rovněž radili matce, aby znovu nekojila, pokud se vzdálila z domu déle než na den, protože dítěti údajně hrozilo, že se z něj stane náměsíčník nebo dokonce morous. V Srbsku se zase tradovalo, že pokud by baba po porodu nespálila zbytky plodové blány, tj. "košilky", s níž se dítě narodilo, novorozené děvče by se v budoucnu proměnilo v moru (srv. Košťál 1891: 274).

Matka mohla být příčinou proměny vlastního dítěte v moru také tehdy, když nevstoupila do kostela, jak se sluší a patří, nebo když do něj vešla ještě před příchodem kněze (Pájek 1884: 106), anebo když se rozhlížela kolem sebe ve chvíli, kdy se přiblížila k oltáři (Slabá 1908: 455). Riskovala rovněž, že bude matkou mory, jestliže během šestinedělí vyšla ze svého pokoje ve chvíli, kdy zvonily zvony na Velký pátek (Bouchal 1906: 167).

Zvláštní pozornost se věnovala křtu. Matka nesměla nést nepokřtěné dítě dovnitř kostela (Zíbrt 1889: 212; Košťál 1891: 274). Jistou opatrnost poblíž posvátných míst musel dodržovat i kmotr dítěte (Zítek 1906: 436). Mohl totiž způsobit jeho proměnu v moru, kdyby během křtu ve formuli "chci víru" místo slova iviara (polsky "víra") vyslovil slovo mářa, což je jedna z polských variant mory.

V Polsku však byla známa možnost nápravy pro ty, kteří se nevědomky dopustili chyby a vzápětí si to uvědomili. Např. v Mazovsku se v případě nesprávného průběhu křtu dítě pokřtilo znovu jiným jménem, aby se vyloučila jeho proměna ve zmaru (Tbppen 1892: 179).

Podle : Maiello, Giuseppe: Vampýrismus v kulturních dějinách Evropy. Nakl. Lidové noviny, Praha, 2004

ZDROJE:
Obrázek - www.google.cz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama