Upíři čili ... - ČÁST HISTORICKÁ

17. srpna 2007 v 18:01 | Míša |  Cizí články
ČÁST HISTORICKÁ
Víra v upíry sahá do šedého dávnověku. Setkáváme se s ní právě tak u starých Indů a Peršanů, jako Babyloňanů, u nichž byla zejména vyvinuta; znali celou třídu upírovitých démonů. Uvádím hlavně démona Alu či Alal, erotickou ďáblici Ardatlili a třídu mrtvolných duchů Utukku neb Ekimmu, kteří oblétali hroby, neb číhali v pustinách na člověka, aby se naň náhle vrhli a vyssávali mu krev. Je dále známo, jakou bázeň chovali Egypťané před duchy zemřelých. Obávajíce se, aby se nevraceli na svět, ukládali jim do hrobu vše, k denní potřebě nutné, jako různé nářadí a pokrmy a v určité slavnostní dny jim obětovali koláče, pečení a pivo.
U všech pohanských národů starověku bylo zvykem klásti zemřelým do hrobů, neb na hroby různé potraviny, kterýžto zvyk se udržel až do dob křesťanských jak vysvítá ze sv. Augustina, de Civ. Dei, VIII, 27 , a Serm. 15 de sanctis, jakož i z Tertulliana, de resurect. Carnis, init. Sv. Augustin se zmiňuje na různých místech o obyčeji, rozšířeném též mezi křesťany africkými, klásti zemřelým na hroby chléb, maso a víno.
Poněvadž víra v upíry zapustila zvláště kořeny mezi národy balkánskými, tedy v oblasti kultury starohelénské, všimneme si především blíže představ o vampirismu u starých Řeků.
Staří Řekové a rovněž i Římané byli ponořeni hluboko do víry v strašidla a zjevení duchů. U řeckých a římských spisovatelů se zachovalo množství pověstí o strašidlech, trpících a bloudících duších, můrách a upírech.
Podsvětí chová množství démonických příšer, které odtud vycházejí na svět a lidi mnohonásobně děsí. V čele jich všech jest hrůzyplná Hekaté, bohyně čarodějství a strašidel, jejíž vlastní doméno jsou křižovatky, ozářené mdlým světlem luny za doby noční, se svými strašidelnými a démonickými zjeveními. Ji provázela na její noční pouti světem za hrozného vytí psů celá změť strašidel a příšer.
V průvodu Hekaty jsou především : Empusa, Lamia a strigy.
Empusa bylo ženské strašidlo, vyssávající lidem krev a životní sílu podle způsobu upírů a přivodící takto smrt svým obětem. O empusách se vypravovalo, že lákaly muže k lásce, načež se odebraly s nimi, spitými vínem a omámenými láskou, na lože, kde je náhle napadly a zardousily.
Lamia bylo hrůzyplné, příšerné strašidlo ženského pohlaví, které loupilo matkám děti. Byla to zákeřná a krvelačná obluda, která uloupené dítky usmrcovala a požírala. Podle Filostrata ( život Apollonia z Tyany ) zapředla v podobě krásné ženy milostný poměr s jakýmsi Menippem, v němž roznítila chlípnost, aby mu pak vyssála krev. Vyssávala prý krev mladým, krásným mužům. Slovo Lamia je příbuzné s řeckými slovy "lamos, laimos" = jícen, hrtan, značí tedy tolik, jako "pohlcující, polykající".
Strigy byly čarodějnice, přijavší podobu strašidelných nočních ptáků, jako sov, výrů a sýčků. Ssály lidem rovněž krev a působili všemožnou škodu. Ovid vypravuje, že se kdysi čarodějnice tyto proměnily v sovy, aby malému synu albánského krále Procasa vyssály krev a jej takto usmrtily.
Stejné povahy byla též jiná strašidla z průvodu Hekaty, totiž : Mormo, Mormolyké, Gorgo, Gorgyra, Gello, Alfito, Babo čili Baubo a Ako. Mormolyké náležela do řádu vlkodlaků, byla tedy rovněž upírům příbuzná a Gello usmrcovala děti a přivodila lidem předčasnou násilnou smrt. -
Obraťme nyní zřetel k názorům starých Řeků stran duší zemřelých.
Svět, jak jej zříme v básních Homerových, Iliadě a Odyssei, byl prostý nočních strašidel, nebyl znepokojován strašidelnými duch, před jejichž příšerným řáděním se třásli lidé všech dob. Názor, převládající v básních Homerových, je ten, že duše zemřelého se již nezjeví ani ve snu, jakmile mrtvola byla spálena a duše se odebrala do Hádu, příbytku stínů. Jak Rohde se domnívá, podává obyčej Řeků spalovati mrtvoly svědectví o tom, že u nich panovala kdysi představa o trvalém lpění duší zemřelých k říši živých a o jejich účinkování na živé. Spálením mrtvoly měla se přetrhnouti všechna pouta mezi dušemi zemřelých a živými. Homer nezná již žádného jiného pohřbívání, než ohněm. Jak Rohde dovozuje, zavedla doba Homerova spalování mrtvol místo dřívějšího pohřbívání do země pouze z toh důvodu, aby duše byla rychle a úplně odloučeno od svého těla a od světa pozemského. Se zemřelým bylo pak spáleno vše, co mu bylo za života nejmilejší, aby nepojilo duše již žádné pouto se světem vezdejším. Byl to tedy strach před hrůzyplným účinkováním duší zemřelých, jenž přiměl Řeky doby homerské, aby přešli od pohřbívání mrtvých k jejich spalování. Tím mělo býti znemožněno zejména též upírství.
Jak Rohde dále dovozuje, byla doba předhomerská zcela oddána kultu mrtvých a tím i víře ve zjevení duchů a strašidel a taktéž se měla věc i v době pohomerské až do konce helénství. -
Pro náš účel jest veledůležitou líceň cesty Odysseovy do podsvětí čili tzv. nekyia ( XI: zpěv Odyssey ). Podle představ Homerových jsou duše zemřelých v Hádu mátožné stíny bez vědomí a bez paměti. V nekyii se líčí, kterak Odysseus, sestoupiv do podsvětí a chtěje se dotazovati duší zemřelých, vykopal jámu, vzal ovce ze stáda, prožízl jim hrdla a nechal téci jejich krve do jámy. Ihned se hrnuly zástupy stínů s divým křikem ke krvi, chtějíce dychtivě píti. Mezi nimi byli též matka Odysseova Antikleia, věštec Teiresias a hrdinové z trojské války, již zemřelý. Nepoznaly Odyssea, až když se napily krve. - Nápoj krve vrátil jim okamžité vědomí a vlil do nich vzpomínku hořejšího světa.
K tomu podotýká novoplatonik Porfyrios, že duším vzchází poznání teprve tehdy, když se napily smrtelné krve, a že Homer Pokládá krev u duší za hybnou sílu mohutnosti tvořiti představy a za hybnou sílu paměti.
Podle Porfyria, který mezi novoplatoniky vybudoval první soustavnou démonologii, jsou zlí démoni násilné a zákeřné bytosti, které se zjevují v různých zvířecích podobách a člověka napadají. Čerpají pro těla svá potravu z dýmu zápalných obětí a z výparů krve obětních zvířat.
Týž Porfyrios shledal příčinu vtělování duší pouze v jejich žádostivosti, vášních a dychtivosti krve, jak vysvítá z jeho spisu "Jeskyně nymf", kde podává výklad místa v Odyssei XII. 102-112:
……………………………………………
"Blízko se táhne rozkošná jeskyně tmavá,
zasvěcená nymfám, které naiady se zovou.
…………………………………………….
Tam stavy jsou z kamení ohromné; nymfy
Na těchto krásná roucha tkají nachová
až div to na pohled.
……………………………………………………..
Dvé bran je tu zříti:
Jedna jde k půlnoci, touto kráčejí lidé dolů;
Druhá svatá k poledni : tou nekráčí nikdy
člověk smrtelný, jest pro nesmrtelníky vstupem"
Jeskyně znamená zde vesmír; brána půlnoční, kterou kráčejí lidé dolů, znamená pak cestu duší, klesajících do zrození, znovuvtělování. Svatá brána polední je cesta vedoucí ke spáse. Nymfy jsou duše, naplňující celý svět, kamenné stavy jsou lidské kostry a krásná roucha nachová nejsou nic jiného, než maso, utkané na kostrách z krve. Duše milují krev a žádostivost po krvi a smyslných rozkoších je žene do vtělení. "Pro vášeň a pro krev" - praví Porfyrios v témž spise - "připustí Osud, aby se duše sřítily do světa tělesného a aby se přiklonily k podstatě krvavé." - Podle Porfyria je tedy všeobecná dychtivost krve důvodem, pro který duše klesají se světa duchovního do světa pozemského. Pouze duše, které se úplně zprostily smyslností, stoupají pranou polední ke spáse. -
Historický případ upírství uvádějí Flegon, který žil v 2. stol. Po Kr. ( De mirabilibus), a novoplatonik Proklos. Za doby panování makedonského krále Filipa II. ( zemř. r. 317 před Kr.) žila v Amfipoli ( ve východní Makedonii na řece Strymonu) Filinnion, dcera Demostrata a Charity a milovala Machatase z Pelly, syna přítele jejícho otce. Její rodiče ji však donutili, aby pojala za manžela Kratera. Nemohla zapomenouti své lásky a zemřela hořem brzy po svatbě. A ani ve smrti nenalezla klidu. Její duch bloudil po místech, na kterých kdysi žila, snaže se dosáhnouti svého cíle a štěatí lásky, o něž krutá zvůle lidská Filinnionu připravila.
Již pátý měsíc uplynul od její smrti, když byl Machatas u Demostrata hostem. Když se večer uchýlis do své komory, aby se odebral na lože, zjevila se mu Filinnion, posadila se k němu a žalovala mu svůj trpký žal lásky. A v touž hotinu se mu zjevila i nocí následujících. Při těchto nočních návštěvách dokonce jedla a pila.
Jedné noci, když se Filinniion opět dostavila, chtěl Machatas vyzkoumati, je-li to skutečně zemřelá, která se mu přibližuje tak pravidelně. Dal proto potají zavolati její rodiče. Přišli rychle. Uzřevše svou dceru oněměli nejprve hrůzou, pak vzkřikli a objali ji. Filinnion se však skácela jako mrtvola k zemi.
Když se pověst o události této rozšířila, poručil kněz Hyllos, který dobře rozuměl věcem božským a vynikal ve své vědě, aby byla mrtvola Filinnionina dopravena mimo hranice města a zde spálena.
Vylíčený příběh byl předmětem úřední zpráva, kterou podal královský úředník Hipparchos svému představenému, aby o ní referoval králi. Poznáváme z něho, že bylo proti upírům postupováno upálením již ve 4. stol. před Kr., jako za všech dob pozdějších. Vidíme z toho zároveň, jak lid houževnatě lpí na svých tradicích. -
Ve středověku nalézáme nejůrodnější půdu pro víru v upírství v čarodějnictví a procesy proti čarodějnicím poskytují v tomto směru hojnosti materiálu. Středověké čarodějnictví bylo půdou, na které bujely všechny možné superstice, a jaký div, že i víra v upírství se právě zde neobyčejně rozmohla? Mám za to, že úžasné rozšíření a hromadné vystoupení vampirismu v 16., 17. a 18. století má právě v středověkém čarodějnictví kořeny.
Středověké čarodějnictví jest pojem velice složitý. Je to souborný pojem pro množství různorodých představ a pověr. Hansen dokázal, že pojem "čarodějnice" obsahoval pouze pojem "strigy" ( viz svrchu starořecké strigy), t. j. nočního létajícího a krev vyssávajícího strašidla, v které se čarodějnice proměňovaly. Pojem "maleficia", t. j. škodného čarodějství a pohlavního styku s ďáblem přistoupil později. V některých krajích Polska se jmenuje až podnes upír "strzyga, striga, neb seiga a šeiga". Středověké pojmenování pro čarodějnici bylo též "lamia" a Lamii poznali jsme již svrchu jako upírovité strašidlo u starých Řeků.
Mám za to, že se nemýlím, domnívám-li se, že právě obava před posmrtným upírstvím byla důvodem pro upalování čarodějnic, které trvalo až do konce 18., v některých zemích až do pol. 19. stol. Obávali se, že čarodějnice, která již za života účinkovala jako upír, bude lidem ještě nebezpečnější po oproštění duše od těla. Víra, že čarodějníci a čarodějnice se stanou po smrti upíry, byla beztak zakořeněna u všech národů.

ZDROJE:
Obrázek - www.google.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lisa Lisa | 1. května 2012 v 19:17 | Reagovat

Milá zlatá za 1. Upíři neexistují, jsou to pouze lidé s nemocí, která se jmenuje Porfirie...neboli nedostatek Hemu...Psát tyto články je nesmysl a divím se že jsi tuto nemoc nenašla když sis zadala upíra do googlu...A česneku se bojí protože je zabíjí a ničím jim krevní PLAZMU :P Takže nekecej kraviny a něco si taky zjisti než zase něco vymislíš Odkaz:http://nemoci.vitalion.cz/porfyrie/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama