Říjen 2007

Bela na TVR :´,(

30. října 2007 v 16:37 | Míša |  Kultura
Lidičky, ruku na srdce, kdo umíte rumunsky? Já sice téměř vůbec (možná jsem pár slovíček někde pochytila :,), ale i tak jsem si odvodila, že dnes večer o něco přijdu. Tady by se hodil povzdech "Ach ta závist!". Skutečně Rumunům strašně závidím a myslím, že nebudu sama. Proto se vás táži, přátelé, kdo má taky rád Belu Lugosiho?
:
Ještě jsem k tomu našla ukázku - Bela Lugosi - The fallen vampire
:
:
Bela Lugosi: Vampirul căzut
Tuesday, 30 October 2007, ora 21:45 pe TVR 1
TVR 1 difuzează în premieră pentru televiziunile din România, cel mai recent documentar regizat şi produs de Florin Iepan: "Bela Lugosi. Vampirul Căzut".
Filmul face lumină în viaţa actorului american Bela Lugosi, legendă a Hollywood-ului în anii ´30-´40, care a reuşit să rămână până în zilele noastre una dintre cele mai controversate personalităţi ale secolului XX. Născut la Lugoj în anul 1882, el a devenit cunoscut de publicul internaţional ca Dracula.
Prin acest documentar, realizat pe parcursul a trei ani şi filmat în America, Austria, Germania, Ungaria şi România (la Lugoj şi în regiunea Banatului), Florin Iepan a încercat să surprindă cele mai interesante aspecte ale biografiei lui Bela Ferenc Dezso Blasko - Bela Lugosi.
Filmul este o coproducţie ARTE, AVRO, YLE, ORF, TVR, CNC si IBH HESSA şi redă povestea vieţii lui Bela Lugosi. Reconstituirea imaginii celui care a jucat cu pasiune rolul lui Dracula, cel care aproape s-a confundat cu "vampirul din Carpaţi", nu este o simplă trecere în revistă a vieţii lui Bela Lugosi. Astfel, documentarul conţine mai multe interviuri cu regizori, actori şi critici care l-au cunoscut pe Lugosi, dar şi un interviu cu fiul acestuia - Bela Lugosi Jr.
Biografia sa este urmărită începând cu naşterea şi copilăria într-un mic oraş din Transilvania, urmând cu începuturile carierei de actor şi perioada în care îl întruchipa pe Isus pe scena Teatrului Naţional din Budapesta, până la gloria obţinută cu rolul "misteriosului conte din Carpaţi", identificarea sa cu "Dracula" şi imposibilitatea de a se mai desprinde de aceasta aură.
După ce în 2005 Florin Iepan a realizat un film documentar despre actorul american de origine română Johnny Weissmuller, cunoscut cinefililor din toata lumea ca Tarzan, regizorul ne oferă "Bela Lugosi. Vampirul Căzut", o nouă producţie, parte dintr-o serie de biografii ale unor actori americani de origine sud-est europeană.
Ps.: Jestli umíte rumunsky, za překládek se nikdo zlobit nebude :,)

Nosferatu v divadle od 2. 11. 2007

24. října 2007 v 14:48 | Míša |  Kultura
Čistě náhodou jsem nedávno byla v Praze. Dovezla jsem si různé vzpomínky. Na hlídače v muzeu, který mě tam nechtěl pustit ač nejméně půl hodiny před zavíračkou, na spoustu schodů petřínské rozhledny, ... ale hlavně na plakát několikrát spatřený z pojízdného schodiště v metru. Vypadal podobně, jako tohle:
Já osobně se chystám zavítat na toto představení v neděli 18., přičemž sem potom možná dopíšu své dojmy. Ale je mi jasné, že ne každý kolem sebe v metru kouká, čte plakáty (a ještě méně si vás asi stačí napsat www adresu), takže kdyby měl i takový člověk či někdo, kdo nebydlí v Praze, zájem o podrobnosti, tady jich pár máte:
  • Kdo má v čem prsty:
Scénář, režie a scéna: David Jařab
Hudba:
Petr Haas
Projekce: Ivan Acher
Kostýmy: Kamila Polívková
Hrají: Stanislav Majer, Hynek Chmelař, Martin Finger, Martin Pechlát, Ivana Uhlířová, Jiří Černý, Gabriela Míčová, Klára Lidová
  • Malé info:
NOSFERATU
Bram Stoker / David Jařab
Draculovi Brama Stokera bylo ve dvacátém století věnováno nepřeberné množství filmových či scénických adaptací. Na relativně "rodokapsovém" postgotickém příběhu o upírech však bylo vždy něco nesmírně lákavého, co nutilo autory k dalším a dalším výkladům. Režisér a dramatik David Jařab se rozhodl po svém uvedení "největšího" českého hororu Utrpení knížete Sternenhocha vstoupit do mezinárodních vod a démonické Helze dopřát v Divadle Komedie o nic méně děsivého partnera v podobě hraběte Draculy. Stejně jako německý režisér F. W. Murnau (autor filmového zpracování z roku 1922) však bude do tohoto světoznámého příběhu o temnu v nás i mimo nás zasahovat. V této tradici se tedy přiklonil k dnes již rovněž historickému názvu Nosferatu.
  • Kdy že se to hraje:
Česká premiéra je v pátek 2. listopadu 7007. Na tu si ovšem nemůžete zarezervovat lístky, proto všichni "nepražáci" jako já mají nejspíš smůlu.
Další datumy her jsou:
  1. pondělí 05.11.2007 19:30 (rezervujte zde)
  2. pondělí 12.11.2007 19:30 (rezervujte zde)
  3. neděle 18.11.2007 19:30 (rezervujte zde)
  4. čtvrtek 29.11.2007 19:30 (rezervujte zde)
Datum depremiéry zatím divadlo neuvádí, ale kolikrát myslíte, že to budou opakovat? Tak neotálejte.
  • A kde že se to hraje:
Hraje se v divadle Komedie.
  • Kudy tudy do divadla:
Tramvaj (šalina a hotovo :,) číslo 3, 9, 14, 24 zastávka Vodičkova nebo Lazarská; metro trasa A, zastávka Václavské náměstí, výstup směr Václavské náměstí, metro trasa B, zastávka Národní třída nebo Karlovo náměstí, výstup Karlovo náměstí.
V tom aby se jak se říká prase vyznalo, co? Tady máte mapku:
Jo a když ani ta nepomůže, tak tady je další na Mapy.cz. A pro úplné antitalenty (vážně bez urážky), je to na ní pod číslem 1. Tady je z ní výřez, barevnější a hlavně větší:
Nakonec to nejlepší, adresa:
Divadlo Komedie
Jungmannova 1
110 00 Praha 1
  • Kolikpak to stojí:
1. kategorie:1. - 5. řada přízemí240 Kč
2. kategorie:6. - 11. řada přízemí, 1. řada balkon190 Kč
3. kategorie:12. řada přízemí, 2. - 3. řada balkon140 Kč
Přístavky:4. řada balkon ( vyklápěcí sedátka ) 20 ks židlí v přízemí50 Kč
Sleva 2. kategorie:ZTP, důchodci a studenti ( po předložení indexu nebo legitimace MHD )95 Kč
Sleva 3. kategorie:ZTP, důchodci a studenti ( po předložení indexu nebo legitimace MHD )70 Kč
  • Kontakty, snad i správné:
Tel.: +420 224 222 484
Fax.: +420 224 216 015
E-mail: divadlo@prakomdiv.cz
Www: www.prakomdiv.cz
Jo, tak to by mohlo, stačit? Jestli ne, tak písněte, co vám chybí.

Z českých kronik - Můj článek! ©

23. října 2007 v 15:24 | Míša |  O upírech
Hájkova Kronika česká:
Přihodilo se to v České zemi, tak jak ukazuje kronika opatovského kláštera, v jedné vsi, která se nazývá Blov, jednu míli od Kadaně.
Zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata a byl pohřben u kostela. Ten vstával každé noci a chodil po okolních vsích a děsil lidi a mluvil s nimi jako by byl živý. Časem je začal dávit až do smrti a přišel-li k nějakému příbytku a zavolal-li jméno, onen člověk zemřel do osmi dnů.
Sešli se proto sousedé z té i jiných vsí a poradivše se, rozhodli se jej vykopat a probíti jej dubovým kůlem. Když se toto stalo, byli všichni přítomni. V tom se Mystala jakoby probudil a řekl:
"To jste mi velmi neuškodili, když jste mi dali ten kyj, abych se psům mohl bránit."
V noci opět vstal a lidi mnohem více strašil a dávil než dříve. Okolní obyvatelé toho nemohli snésti a zjednali na něho dva katy a kázali jej vykopat. Ti jej položili na vůz a on ležel na něm na znak a v pase byl přivázán provazem. Skrčoval nohy a ruce své jako živý. Když jej vezli řval velmi hrozně ne jako vůl, ale jako nejhroznější hovado. Pak jej vložili na hranici a přivázali jej ke kůlům, které kolem zatloukli do země.
V tom jej jeden kat uhodil obojstranně ostřeným dubovým kůlem do boku, až z něho krev tekla tak silně jako z nějakého hovada. Když jej pálili, ozýval se jako osel, poté co jej spálili všechno zlé ustalo.
  • Toto se událo roku 1337.
  • O vsi Blov.
Hájkova Kronika česká:
Stalo se to v Čechách, v městečku Levín. Žil tam jeden hrnčíř jménem Ducháč, jenž měl ženu, která slula Brodka. Byla to žena plná divných čar a kouzel a šla o ní pověst, že byla napomínána kněžími, aby zanechala těch ďábelských věcí. Ona jim to slíbila, avšak stále v tom tajně pokračovala a pokud nějaký čas nekouzlila, vždy se k tomu vrátila.
Jednou se stalo, když opět volala duchy, že jimi byla zadávena a z toho důvodu jí nechtěli pohřbít mezi věrné křesťany na hřbitově, nýbrž tam, kde se takoví lidé pohřbívají, to je mezi cestami.
O několik dní později byla viděna, jak chodí ve DNE i v noci a často přichází i mezi pastevce na pole, proměněná v podivné tvory.Ty rozličně strašila a ovce a dobytek jim po polích rozháněla. V noci procházela okolními vesnicemi i městečkem, odkud pocházela a zde se ukazovala v různých podobách v lidských příbytcích a mluvila s jejich obyvateli. Později je začala i dávit. Některé vzala za hrdlo a škrtila je až k smrti.
Sousedé a obyvatelé toho města a vsí se usnesli, potom co k tomu našli vhodného člověka, že rozkopou její hrob, aby zjistili stav jejího těla. Při otevření hrobu se všichni shromáždili a povšimli si, že routa, kterou měla zemřelá na hlavě, byla z poloviny snědena. Byla vytažena krvavá z jejich úst a proto rozkázali, aby její prsa byla probyta dubovým kůlem. V tu chvíli se z ní vyřinulo tolik krve, jako z živého hovada, až se tomu všichni divili. Pak jí tou zemí zase zasypali a odešli.
Ona se však ještě více ukazovala, mluvila s lidmi, které strašila a dávila a koho udávila, po tom skákala. Proto byl znovu povolán ten, který jí vykopal, znovu jí vykopali a zjistili, že ona ten kůl ze sebe vyňala a držela jej v ruce. Proto jí vytáhli z hrobu a spálili jí nad hrobem i s tím kůlem. Prach a popel potom nasypali zpět do hrobu a zaházeli. Tím přestalo všechno trápení s ní.
Po mnoha dnech se ukázal vítr na tom místě, kde jí spálili a ten se točil nad hrobem, ale to již lidem neškodilo.
  • Toto se událo roku 1345.
  • O městečku Levín.
Bartoloměj Paprocký z Hlohol - Zrcadlo Čech a Moravy:
Léta Páně 1540 žena jedna na Novém městě pražském z Koňského trhu, v noci když spala od muže svého umrlého udávena byla a pochována 16. měsíce máje.
Mikuláš Dačický - paměti:
Podivně voubec oznamováno bylo, rozprávěno a jištěno, že tělo nějakého vojenského člověka, rozeného Poláka, jenž v klášteře sv. Jakuba v Starém Městě pražském před některým téhodnem pohřbeno bylo, z hrobu vstávalo, v témž klášteře bouřilo, škodu činilo, mluvilo a po témž klášteře nětco psalo; což od lidí, jakž lidský obyčej, jinak a jinak vykládáno a souzeno bylo; o čemž dále mluviti a rozepisovati od vrchnosti jest zapovězeno.
Paměti Harantovy:
V Nejmarku 4 hodiny od Štukardu v bílém dni mrtví v hrobích mluvili.
  • Toto se událo roku 1625.
  • O Nejmarku se mi nepodařilo nic najít. Buďte lepší a napište adresu stránky do komentářů. Za případnou pomoc budu vděčná.

Orang-bati - Můj článek! ©

18. října 2007 v 14:14 | Míša |  O upírech
Orang-bati (v překladu létající muž)
Pozn.: Po přečtení vám možná nebude jasné, proč je dávám k upírů. Je to jednoduché. Jako spousta upírovitých démonů unáší děti. A pak chci ještě potěšit ty, jenž stále na upířích zádech vidí pár netopýřích křídel černých jako ta havraní.
Podle folkloru z ostrova Seram v Indonésii jsou často vídáni podivní lidští netopýři, jak v noci létají a unášejí malé děti. Každé ráno se vrací k vyhaslé sopce, kde děti pravděpodobně snědí. Folklor popisuje tyto bytosti jako muže s načervenalou kůží a netopýřími křídly pokrytými hustou černou srstí. Jsou někdy vídáni i na dalších ostrovech ve stejné oblasti, ale nezdá se, že by zabíjeli lidi jinde než na Seramu.
Pozorování orang-batiů však zdaleka není záležitostí pouze Indonésie. Podobná hlášení o člověku s křídli jsou známá i z oblasti Primorska (ruský Dálný východ), kde mu říkají jednoduše "letajuščij člověk". A teď dva příběhy:
Orang-batiům jsou pak podobní ještě jedni záhadní obří netopýři. Ti se vyskytují třeba na západě Jávy, kde se jim v Sundanese říká ahool. To podle křiku, jenž třikrát opakují. V noci vylétají z jeskyně za vodopádem a pařáty loví ryby z řek. Hlavy ahoolů vypadají jako opičí, ale tvář mají prý lidskou s obrovskýma temnýma očima. Tělo jim pokrývá šedá srst a rozpětí křídel dosahuje cca 3,5 metru. Tělo samotné je velikosti ročního dítěte.
A teď trochu teorie:
Nebylo by na škodu pozastavit se chvíli nad ahooli. Mají velikost ročního dítěte a jinak se vlastně moc od orang-batiů neliší. Není tedy možné, že ahoolové jsou vlastně potomci orang-batiů, kteří jen zatím nedospěli? A proč žádné dítě nikdy neodnesla netopýří žena? Není možné, že tyto ženy své potomky vychovávají mimo oblast, kde se pohybují převážně muži (třeba aby si je nespletli s dětmi lidskými)? A když mají tito kolem roku, třeba vylétají z hnízda, úkrytu (nebo kde žijí) a začínají sami lovit ryby. Časem, až dospějí, se pak i s matkou vrátí k ostatním a mohou se směle vrhnout na lidi nebo vychovávat vlastní potomstvo.
Možná je to přitažené za vlasy, ale proč ne. Tito tvorové se přece nemohu jen tak objevit a na ostrově Seram ženy ani děti s křídly nijak zvlášť vídáni nebyli. Ostatně o tom svědčí i pojmenování těchto tvorů - orang-bati = létající muž.

Stopy upířích zubů

12. října 2007 v 14:37 | Míša |  Cizí články
Stopy upířích zubů
Jenny Nowak, Pevnost 3/2005
Kdo věří na upíry je blázen. Samozřejmě. Jak jinak? Pro racionálně uvažujícího člověka dnešní doby - natožpak pro oficiální vědu - je upír (též vampír či vampýr, čeština je k němu na rozdíl od vědců vcelku benevolentní) bytostí stejně mytickou a pohádkovou jako například Sněhurka nebo Santa Claus. Nic takového neexistuje. Jenže - je to opravdu ta jediná, nezpochybnitelná, svatá pravda? Zatímco ani těm nejnadšenějším záhadologům se dosud nepodařilo nalézt sebemenší důkazy svědčící o existenci Sněhurky, v případě upírů se často zdá, jako by - obrazně řečeno - zanechali na těle skutečnosti své nezaměnitelné stopy, stejně zneklidňující a zřetelné jako krvavé ranky na šíji tolika nevinných filmových panen.
Pojďme se po nich podívat.
Pohádka o uťaté hlavě
Bylo nebylo, před dávnými časy, za devaterými horami kopal jistý dobrý muž v zemi… ale ne, špatně! Znovu. Bylo nebylo, někdy kolem roku 1960 v Čelákovicích u Prahy kopal jistý pan Zmek na zahradě za domem vodovod. Když se na něho z hlíny zašklebila lidská lebka, lekl se a zavolal policii či spíš, vzhledem k době, Veřejnou bezpečnost. Ta se neprodleně dostavila a po konzultaci s přivolanými archeology, ho ujistila, že zločin, pokud k němu tedy vůbec došlo, je už nějakou dobu promlčený, přibližně asi tak tisíc let.
Archeologové potom Zmekovým překopali celou zahradu a zjistili, že "celkem bylo odkryto 11 hrobových jam, v nichž bylo pohřbeno 12 jedinců. Na všech kostrách jsou jasně patrny známky protivampyrického zásahu, v několika případech kombinovaného. Datace nálezu: pravděpodobně počátek 11. století." Tímto na první pohled poněkud fantaskně vyhlížejícím prohlášením začínala obsáhlá, detailně vypracovaná zpráva uveřejněná roku 1967 v tak střízlivém a seriózním periodiku, jako je ročenka Národního muzea v Praze. Úzce na ni navazovala další vědecká práce nazvaná Čelákovické pohřby vampýrů z pohledu antropologa. A cože antropolog svým odborným pohledem uviděl?
Nic menšího než kostry dospělých a mladých dospělých mužů, z nichž mnozí byli nadprůměrně vysocí - 180-184 cm, což muselo v dobách, kdy lidé dorůstali daleko menší výšky, působit dojmem vzrůstu v pravém slova smyslu obrovského. A pak to, že se všemi pohřbenými naložili kdysi jejich spoluobčané nanejvýš prapodivným způsobem. "Jedinec č. 1 byl uložen na boku s rukama za zády (pravděpodobně původně spoutány). Lebka byla od prvního krčního obratle oddělena a ležela vpravo mimo osu páteře. Oddělení hlavy je faktem zvlášť významným, neboť k němu prokazatelně došlo až za určitou dobu po smrti jedince. Jedná se o jednoznačný, kombinovaný zásah proti vampyrické osobě," praví se ve vědecké práci. Dál se v ní popisují vyvrácené čelisti, svědčící o posmrtném vycpání úst hlínou, zbytky zetlelého kůlu mezi žebry, a dokonce se dokládá i to, že k oddělení hlavy prokazatelně došlo až za několik měsíců (!) po pohřbu. Proč??? Archeologové se domnívají, že třeba proto, že někde uhodilo nebo někomu pošla kráva. Takové události ale musely být tak běžné, že pokud by toto měla být standardní reakce, nacházeli bychom bezhlavé mrtvoly na každém kroku. Další názor vědců: Jednalo se zřejmě o cizorodou etnickou skupinu, kterou se místní obyvatelé mohli cítit ohroženi. Jak silně a hlavně čím se to cítili ohroženi natolik, že v dobách plných pověr, hrůzy z duchů a strašení ohněm pekelným v raných dobách křesťanské církve považovali za nezbytné vykonat tak ohavnou a děsivou práci, jako je otevírání hrobu a kroucení hlavy polozetlelé mrtvole, to už se bohužel nedovíme. Přičteme-li k tomu podivnou poznámku o "devátých zubech" jednoho pohřbeného a ještě podivnější neochotu ukázat jinou fotografickou dokumentaci nálezu než tři snímky, které se opakují pořád dokola, nutně nás musí napadnout, že "je něco shnilého ve státě Dánském". Archeologové přesto trvají na svém: Nález nevybočuje z normy.
Slyšela jsem také, že během záchranných archeologických prací a vyzvedávání koster hlídali lokalitu - a to prý dokonce i před majiteli pozemku! - příslušníci Veřejné bezpečnosti, a tak jsem se na to zeptala pana ředitele čelákovického muzea, který byl tenkrát osobně přítomen. "Ale kdepak," kroutil nade mnou hlavou. "Kdo vám to napovídal?" Ne že bych chtěla zpochybňovat slovo váženého muže, ale přece jen jsem zašla ještě za starou paní Zmekovou, pamětnicí, která to všechno měla z první ruky. "Že prý tu žádní policajti nebyli…"
"Cože? Nebyli?" rozohnila se stařenka. "Tady jich bylo ve dne v noci jak much! Celý to ohradili takovým něčím neprůhledným, ale nechali nás kouknout, to zas jo," připouští spravedlivě. "Odtud," ukazuje roh domu, od něhož je na zahradu tak dvacet třicet metrů.
"A co jste viděli?!" jsem celá bez sebe zvědavostí.
"No nic…" povídá babička Zmeková. "Že tam něco leží."
Inu, co taky jiného, na tu dálku… Ale nezdá se vám malinko podivné, že když vám za humny něco - cokoli - vykopou, nenechají vás pak na to ani pořádně zblízka podívat?
A jen tak mimochodem - vampýrské pohřebiště bylo nalezeno asi 1,5 km od tehdejšího pohřebiště křesťanského, v lokalitě, která se dodnes nazývá Mrchovláčka…
Upíři v kostele
Ale zůstaňme v Čelákovicích ještě chvíli. Na to, jak malé je to městečko, mají toho tam zajímavého dost a dost. Při svém pátrání kolem upířích hrobů jsem se doslechla, že v jednom z kostelů objevili restaurátoři na zdi fresku s vampýrským výjevem. Za ta léta (ach ta paměť) jsem bohužel zapomněla, co přesně na ní mělo být namalováno - už nikdy se pak o ní taky nemluvilo ani nepsalo, přestože takové věci se, alespoň podle mého soudu, do kostelů běžně nemalují. Nebo snad ano? Ať už na ní ale byla vampýrka s pasáčkem nebo pastýřka s vampýrem nebo cokoli podobného, jisté je, že se námět nesporně týkal vampyrismu.
Vyskočila jsem a chtěla tam běžet, zhlédnout ten unikát na vlastní oči - jenže jsem nespatřila vůbec nic. Místo toho jsem se dozvěděla, že památkáři fresku zabílili! Když jsem se vzpamatovala a zmohla se na ohromené "Proč?", bylo mi řečeno, že je to běžný postup zakonzervování starých nástěnných maleb, jimiž nikdo dlouho nebude mít čas se zabývat. Upřímně řečeno, asi opravdu je, ale proč nikdo nemá čas zabývat se podobným výtvarným dílem, navíc se vyskytujícím na tak nepravděpodobném místě, a ještě navíc v Čelákovicích se všemi jejich souvislostmi, to je pro mě s dovolením záhadou snad větší než všechny záhady všech hrobů dohromady.
Prapodivná ozdoba
Na jiného nešťastníka, v jehož případě byli ti, kdo ho měli na svědomí, ještě vynalézavější, pak archeologové narazili poměrně nedávno, v 90. letech v Lysé nad Labem. Také jeho zařadili do "vampýrských pohřbů", přestože tomuhle nočnímu lovci nikdo neurval hlavu ani nesvázal ruce. Toho rovnou obrovskými hřeby přibili na bytelnou fošnu! Děsivě vypadající hřeb se zbytkem kosti, která od něj za ta léta už nešla bezezbytku oddělit, jsem viděla na vlastní oči a přiznám, že z toho šel mráz po zádech. Pracovník muzea, který mi ho ukazoval, však se vší vážností prohlásil, že to vůbec nemusí být hřeb, který v zápalu protivampýrské exekuce prošel kostí, prý to může být kovová ozdoba, kterou za mučicí nástroj jen mylně považujem. (Kameraman, který rozhovor natáčel pro dokumentární pořad TV Nova, se zhroutil smíchy a poněkud cynickým výkřikem "Přibil si k sobě kalhoty!" celý záběr definitivně zničil…)
Pravdou ale je, že pohřbený vampýr by byl zajímavý, i kdyby věda náhodou nezvratně dokázala, že si opravdu zdobil odění hřebíky. V krátkém záběru amatérské kamery, pořízeném přímo na místě nálezu, je totiž zřetelně patrný přinejmenším jeden výrazně přesahující špičák, bezmála jako z obálky Lumleyova Nekroskopa. Druhý mu jeho milí sousedé při exekuci buď vyrazili, nebo prostě není na filmu vidět - jedna polovina lebky je ve stínu. Záběr už se pak nikdy v žádném dokumentu neopakoval, stejně jako už se nikdo nikdy nedozvěděl, co se s kosterním materiálem stalo či k jakému názoru nakonec archeologové dospěli.
Krumlovští taky trhali hlavy
Z doby výrazně pozdější, a chtělo by se říct osvícenější, totiž z první půle 17. století, pochází deset vampýrských hrobů nalezených v roce 2000 v Českém Krumlově na místě dávno nepoužívaného hřbitova. S jedním pohřbeným tam naložili právě tak, jako by se inspirovali u svých o 600 let starších čelákovických kolegů. Jen byli trochu důslednější. Ruce mu místo provazem svázali růžencem a hlavu - mimochodem taky oddělenou až po pár měsících - nenechali jen tak ležet, ale strčili mu ji mezi kolena… Opět se vtírá neodbytná otázka: Co se to v Krumlově dělo mezi prvním zásahem a rozhodnutím prokopat se do hrobu znovu a všechno patřičně zdokonalit? Co se muselo stát, že takové rozhodnutí vůbec padlo a nato bylo - velmi důkladně - zrealizováno?
Ke své obrovské smůle jsem na místo přijela pár hodin poté, co byly kostry vyzvednuty a odvezeny. Zeptala jsem se tedy alespoň očité svědkyně, obyčejné postarší paní, jestli si náhodu nevšimla, jaké měly nalezené lebky zuby. Odpověď mě ohromila, protože nezněla ani "obyčejné" ani "špičaté" ani "dlouhé" nebo cokoli by se dalo očekávat, ale "Bílé!" Vypáleno spontánně a bez přemýšlení. Inu, proč ne? Jenže… Mívají lebky ležící přes tři stovky let v hlíně opravdu bílé zuby?
Nejslavnější upír všech dob
Jen těžko se ale můžeme bavit o upírech a nezmínit toho nejznámějšího, o němž bylo napsáno snad víc knih a natočeno víc filmů než o komkoli jiném. Samozřejmě: Jeho Milost Vlad II., kníže Dracula, vojvoda valašský, abychom neurazili neuvedením plného titulu… Nemá smysl šířit se zde o proslulých popravách naražením na kůl, které mu vynesly přezdívku Tepes (čti Cepeš = rumunsky Naražeč), o hostinách pořádaných na popravišti, o vynalézavých a nadobyčej drsných způsobech mučení - o tom určitě četl už každý. Pojďme se místo toho zamyslet nad tím, jak to bylo či nebylo s jeho světoznámým upírstvím. Historikové to samozřejmě hystericky (sorry, ta slovní hříčka se prostě nabízela…) odmítají. Všechno prý vzniklo lidovou slovesností, založenou právě na Vladově nepřehlédnutelné krutosti, a potom samozřejmě na základě románu Brama Stokera Dracula, který mnozí vzali prostě jako vylíčení faktů.
Jenže co si pak pomyslet o dobové kronice, jejíž tvůrce Stokera dozajista nečetl a v níž se praví, že "ještě třicet let po své smrti se objevoval na rynku na tržišti a nepoctivé kupce trestal, tak jako když byl živ." V dnešní době bychom nad tím mávli rukou - přestrojený vtipálek! - ale myslíte, že tenkrát by někdo něco takového riskoval? Brrr, ty tresty! Jistě, kronikář si to také mohl celé vymyslet, ale kdyby tomu tak bylo, nenahrnul by se k němu vzápětí dav sousedů, kteří by křičeli: "Kdy? Kde? Jak to, že nikdo jiný než ty to neviděl?" A aby toho nebylo dost, jeden rumunský archiv uchovává dokument datovaný mnoho let po Vladově smrti - ovšem vlastnoručně podepsaný jeho nezaměnitelnou signaturou! Ta se sice dá snadno srovnat s mnoha jinými jeho podpisy na mnoha jiných dopisech, které se dochovaly, ale aby se předešlo pochybnostem, k tomuto "posmrtnému" dopisu přidalo své podpisy ještě patnáct (!) důvěryhodných, dnes bychom řekli veřejně činných osob té doby. K nim pak připsali něco jako: Svými poctivými jmény zde před tváří Boží stvrzujeme, že tuto listinu podepsal vlastní rukou náš pán, z Boží vůle woevod Wlad. Historikové a skeptici tvrdí, že to je jen a jen důkaz toho, jaký chaos ve středověku vládl v datování písemností. Možná. Proč by se ale potom někdo namáhal s tím patnáctinásobným "notářským ověřením", které samozřejmě na žádných dřívějších dokumentech nenajdeme? Tak tedy podvrh? Opět možná. Ale tak snadno odhalitelný, až se nechce věřit, že by se našlo tolik hlupáků ochotných riskovat pro něj svou konšelskou či jinou "kariéru". Takže co s tím vším? S posmrtnými obchodními inspekcemi, s dopisy ze záhrobí, ale také s hrobem na ostrově Snagov, který, ač označen za místo posledního Vladova odpočinku, nalezli archeologové prázdný?
Uvěřit? Nebo neuvěřit…?
Můj komentář: K Vladovi bych jen chtěla říct, že si tak úplně nejsem jistá, jestli byl či nebyl upírem, ale určitě nebyl prvním. To bude tak asi všechno.

Stopy upířích zubů 2

12. října 2007 v 14:36 | Míša |  Cizí články
Nemrtvý Bela
"Bela, Bela Undead," kvílí zpěvák skupiny Bauhaus Peter Murphy ve svém žalozpěvu "Bela Lugosi´s Dead", tak milovaném všemi gotiky a vyznavači tajemna a hororových filmů. Jenomže - jak se vlastně věci mají? Je tedy známá hvězda zlaté éry černobílých hollywoodských hororů "dead", nebo "undead"? A kdo se v tom má vyznat? Z dobových časopisů jasně vyplývá, že s tím měli potíže i jeho současníci. A přestože se psala třicátá až padesátá léta 20. století, o Belově vampyrismu se vedly naprosto vážně míněné spory. "Pro" hovořilo například to, že do jeho pochmurné vily v hollywoodských kopcích nesmělo proniknout sluneční světlo, a také třeba jeho nepřekonatelná averze k stolování na veřejnosti nebo to, že v žádném ze svých snímků nikdy neukázal zuby. Rovněž jeho nechvalně proslulá fascinace krví a bolestí ho nejednou přivedla na stránky bulvárního tisku, jako třeba v případě jisté garderobiérky, která se dožadovala soudního vyrovnání za hlubokou ránu na hrdle, údajně způsobenou Lugosiho špičáky. Nesmysl? Jeho právníci ovšem ochotně a rychle poskytli mimosoudní vyrovnání.
Jiná dáma, erotický symbol té doby, herečka Clara Bowová, se po noci strávené s Belou Draculou - jak ho v Hollywoodu nazývali - nervově zhroutila a nikdy nikomu neprozradila, co vlastně se za zavřenými dveřmi dělo. U divy, která o sobě do té doby ochotně vykládala nejpikantnější podrobnosti, poněkud divné, nemyslíte?
Skeptikové pak na tohle všechno namítají, že nešlo o nic jiného než o mistrně vedenou reklamu, která měla probudit zájem o Lugosiho upírské role v čele s dílem nejslavnějším: filmovým zpracováním Stokerova románu Dracula z roku 1931. Což o to, možné by to i bylo. Jen by se nesmělo stát to, co se nakonec stalo, a protože se to odehrálo bezmála v žhavé současnosti, je to i fotograficky zdokumentováno.
V padesátých letech Bela propadl morfiu. Nebyl sám, ale asi jako jediný tvrdil, že je to látka, která mu (citováno z životopisu) "dokáže přivodit stav podobný lidskému spánku". Poněkud podivná formulace… Že by zase ta reklama? Pravdou každopádně je, že nestárnoucí uhrančivý tmavý krasavec neodhadnutelného věku děsivě rychle zchátral do podoby bělovlasého, vrásčitého, vychrtlého starce nad hrobem. To by samozřejmě nebylo nic divného, všichni víme, co s člověkem dokážou udělat drogy, kdyby ovšem Bela posléze neskončil jako mnoho jiných toxikomanů - v rakvi. Na rozdíl od všech ostatních v ní však spočinul s hladkou vyrovnanou tváří a tmavými vlasy, lesklými a hustými jako dřív. Snímky prořízené konsternovanými reportéry přímo na pohřbu jsou prostě - neuvěřitelné. Srovnáme-li je s těmi, které pořídili těsně před jeho… nu tak tedy dobrá, smrtí, nutně se musíme ptát, jestli "smrt" je v tomto případě opravdu to nejvýstižnější slovo. Ti, kteří se na jeho počest dodnes oblékají do rozevlátých černých plášťů a o půlnoci si pouštějí jeho mrazivě působivé filmy, by si to rozhodně nemysleli.
Upír za mřížemi
Koncem 80. let proběhla americkým tiskem zvláštní zpráva: V jedné nemocnici v San Francisku přistihli zloděje a převezli ho do cely předběžného zadržení, odkud ho později eskortovali na známou psychiatrickou kliniku Montblanc. Co má být a co je na tom tak zajímavého, natožpak neuvěřitelného? Vcelku nic, až na to, že delikvent se pokoušel vykrást lednici s krevními konzervami a byl dopaden ve chvíli, kdy z jedné z nich hltavě pil. Jistě, duševně choří, stižení bludy o vlastní identitě jistě existují, stejně jako praštění "rádobysatanisté" či vyznavači nepříliš rozumných kultů, které by něco takového úplně klidně mohlo napadnout. Zdá se však, že to nebude tenhle případ.
Lékaři totiž muže, jehož pro absenci jakýchkoli dokladů či úředních záznamů nazvali Roger Wesley (nejspíš v souvislosti se stejnojmenným hrdinou knihy Poslední upír), detailně vyšetřili a zjistili neuvěřitelné věci. Jeden z nich prý dokonce prohlásil, že tkáně vyšetřovaného jsou vlastně de facto mrtvé! Kromě toho Wesley zahájil hladovku a od své hospitalizace na psychiatrii nepožil normální pokrm. Zato prý se vrhl po hrdle ošetřovateli, jehož kolegové však stačili zabránit nejhoršímu. Po incidentu ho umístili do přísné izolace, kde každý jeho pohyb zaznamenává kamera.
Vedení kliniky se rozhodlo, že jeho opakovaným žádostem o podání lidské krve nevyhoví, a pacient bude dostávat normální stravu. Primář dr. Joffe prý dokonce poznamenal, že se tak aspoň pozná, zda upíři jsou či nejsou smrtelní, ale pokud to vskutku řekl, věřme pro klid své duše, že šlo jen o černý humor a ne o přístup k pacientům…
Že se ale o žádnou pohádku ani novinářskou kachnu nejedná, vyplynulo vzápětí z reakce americké Draculovy společnosti (The Dracula Society), což není žádný spolek duchařských bláznů, jak by se mohlo zdát, nýbrž seriózní společnost publicistů, historiků, novinářů, ale i řadových členů, kteří se zajímají o veškeré aspekty vampyrismu. S několika lékaři z vlastních řad, ale i z jiných zdravotnických zařízení, vyjádřili ostrý protest proti tak nelidskému zacházení a na jeho podporu před budovou kliniky Montblanc dokonce demonstrovali. Když se jim nepovedlo vymoct Wesleyho propuštění, ani na základě tvrzení, že jeho přečin je směšně nezávažný, domáhali se u vedení kliniky alespoň toho, aby jim bylo umožněno pacienta navštěvovat. Co si od těchto návštěv v upírově cele slibovali a jaký užitek z nich mohl vyplynout naopak pro "vězně", se sice nezmínili, ale jistě není tak těžké si to představit. Ať už to ale mělo být co chtělo, jisté je, že jim žádné návštěvy nebyly povoleny. A pak už utichly i všechny zprávy pronikající ze zdí kliniky, takže v dnešní době nikdo z členů Draculovy společnosti neví, jak se Rogerovi Wesleymu daří ani zda vůbec ještě žije… A to máme prosím 21. století!
Příliš mnoho náhod najednou
Víra v upíry, jakkoli se v naší moderní přetechnizované a romantiky zbavené době může zdát naivní a nesmyslná, provází lidstvo odnepaměti. Zmínky o jejich existenci můžeme při troše snahy nalézt snad ve všech písemných památkách veškerých minulých kultur, starověký Egypt, osvícené Řecko a prostopášný Řím nevyjímaje. A co předtím? Dávno před vynálezem písma?
V kolumbijském San Augustínu nedaleko Bogoty je ve volné přírodě rozmístěno množství monumentálních kamenných soch. Už tři a půl tisíciletí tam nehnutě stojí a mlčky shlížejí do krajiny. Postavy se zdají být stylizovaně lidské (či snad božské?), obrovité a vytesané z jediného kusu kamene. Co ale ohromí a na první pohled upoutá pozornost, jsou špičáky. Obrovské šelmí tesáky v dokořán otevřených kamenných ústech. Podle názoru vědy se jedná o pokus ztvárnit děsivé podoby božstev, jimž byly nezřídka přinášeny i lidské oběti. Kdo ale může stoprocentně zaručit, že dávní umělci nepracovali takříkajíc podle živého modelu?
Stejně tak už se asi nikdy s jistotou nedovíme, proč ony polobožské, polodémonické bytosti nalezneme téměř totožně zpodobené i v Mikronésii, a co je ještě podivnější, i ve vzdálené Indii. Internet, s jehož pomocí by si tehdejší umělci mohli vzájemně porovnávat své představy, tenkrát tuším ještě nefungoval... A tak si logicky nemohli ani navzájem radit, jak proti upírům účinně postupovat. A přesto je to na celém světě, kulturu od kultury, epochu za epochou až do dnešních dnů stejné. Pomineme-li zábavné lokální nesmysly o rozsypaném máku, jehož zrnka musí upír do svítání spočítat, a podobné lidové pověry, podstatné věci se nemění nikdy. Spoutat, pokud možno ruce i nohy, ústa vyplnit kamením či hlínou, srdce probít kůlem, zasypat tváří k zemi. Tam, kde chtějí být obzvláště důslední, ještě useknout hlavu a zatížit co nejtěžšími kameny. Jak na to probůh všichni nezávisle na sobě přišli? Že by proto, že to prostě… zabíralo?
(Děkuji městskému archivu v rumunském Brašově, americké The Dracula Society, hlavnímu historikovi pražské Transylvánské společnosti, Raymondu McNallymu a Radu Florescuovi, jakož i všem, jejichž materiály jsem použila nebo citovala. J.N.)

Temná postava

4. října 2007 v 16:05 | Míša |  Skuteční upíři nebo přízraky?
Temná postava
Tato fotografie byla vyfocena Dalem Kaczmarekem na Woodlawn Cemetery roku 1979 za použití černobílého Infračerveného filmu. Je na ní cosi, co vypadá jako temná postava muže s kloboukem na hlavě mezi dvěma náhrobními kameny a se stromem v pozadí.
Má pzn.: Při přiblížení se spíše zdá, že nemá na hlavě nic a dojem klobouku vytvořily listy stromu.

Muž v černém

4. října 2007 v 15:55 | Míša |  Skuteční upíři nebo přízraky?
Muž v černém
Obě fotografie jsou již zvětšené od autora, já si k nim však ještě dovolila přidat prosvětlenou zvětšeninu přímo přízraku. Foceno to je v Pine Hill a.k.a Blood Cemetery. U fotky první si všimněte, že nohy muže jsou jakoby průhledné a u té druhé a u druhé je snad ani nemá.