Stopy upířích zubů 2

12. října 2007 v 14:36 | Míša |  Cizí články
Nemrtvý Bela
"Bela, Bela Undead," kvílí zpěvák skupiny Bauhaus Peter Murphy ve svém žalozpěvu "Bela Lugosi´s Dead", tak milovaném všemi gotiky a vyznavači tajemna a hororových filmů. Jenomže - jak se vlastně věci mají? Je tedy známá hvězda zlaté éry černobílých hollywoodských hororů "dead", nebo "undead"? A kdo se v tom má vyznat? Z dobových časopisů jasně vyplývá, že s tím měli potíže i jeho současníci. A přestože se psala třicátá až padesátá léta 20. století, o Belově vampyrismu se vedly naprosto vážně míněné spory. "Pro" hovořilo například to, že do jeho pochmurné vily v hollywoodských kopcích nesmělo proniknout sluneční světlo, a také třeba jeho nepřekonatelná averze k stolování na veřejnosti nebo to, že v žádném ze svých snímků nikdy neukázal zuby. Rovněž jeho nechvalně proslulá fascinace krví a bolestí ho nejednou přivedla na stránky bulvárního tisku, jako třeba v případě jisté garderobiérky, která se dožadovala soudního vyrovnání za hlubokou ránu na hrdle, údajně způsobenou Lugosiho špičáky. Nesmysl? Jeho právníci ovšem ochotně a rychle poskytli mimosoudní vyrovnání.
Jiná dáma, erotický symbol té doby, herečka Clara Bowová, se po noci strávené s Belou Draculou - jak ho v Hollywoodu nazývali - nervově zhroutila a nikdy nikomu neprozradila, co vlastně se za zavřenými dveřmi dělo. U divy, která o sobě do té doby ochotně vykládala nejpikantnější podrobnosti, poněkud divné, nemyslíte?
Skeptikové pak na tohle všechno namítají, že nešlo o nic jiného než o mistrně vedenou reklamu, která měla probudit zájem o Lugosiho upírské role v čele s dílem nejslavnějším: filmovým zpracováním Stokerova románu Dracula z roku 1931. Což o to, možné by to i bylo. Jen by se nesmělo stát to, co se nakonec stalo, a protože se to odehrálo bezmála v žhavé současnosti, je to i fotograficky zdokumentováno.
V padesátých letech Bela propadl morfiu. Nebyl sám, ale asi jako jediný tvrdil, že je to látka, která mu (citováno z životopisu) "dokáže přivodit stav podobný lidskému spánku". Poněkud podivná formulace… Že by zase ta reklama? Pravdou každopádně je, že nestárnoucí uhrančivý tmavý krasavec neodhadnutelného věku děsivě rychle zchátral do podoby bělovlasého, vrásčitého, vychrtlého starce nad hrobem. To by samozřejmě nebylo nic divného, všichni víme, co s člověkem dokážou udělat drogy, kdyby ovšem Bela posléze neskončil jako mnoho jiných toxikomanů - v rakvi. Na rozdíl od všech ostatních v ní však spočinul s hladkou vyrovnanou tváří a tmavými vlasy, lesklými a hustými jako dřív. Snímky prořízené konsternovanými reportéry přímo na pohřbu jsou prostě - neuvěřitelné. Srovnáme-li je s těmi, které pořídili těsně před jeho… nu tak tedy dobrá, smrtí, nutně se musíme ptát, jestli "smrt" je v tomto případě opravdu to nejvýstižnější slovo. Ti, kteří se na jeho počest dodnes oblékají do rozevlátých černých plášťů a o půlnoci si pouštějí jeho mrazivě působivé filmy, by si to rozhodně nemysleli.
Upír za mřížemi
Koncem 80. let proběhla americkým tiskem zvláštní zpráva: V jedné nemocnici v San Francisku přistihli zloděje a převezli ho do cely předběžného zadržení, odkud ho později eskortovali na známou psychiatrickou kliniku Montblanc. Co má být a co je na tom tak zajímavého, natožpak neuvěřitelného? Vcelku nic, až na to, že delikvent se pokoušel vykrást lednici s krevními konzervami a byl dopaden ve chvíli, kdy z jedné z nich hltavě pil. Jistě, duševně choří, stižení bludy o vlastní identitě jistě existují, stejně jako praštění "rádobysatanisté" či vyznavači nepříliš rozumných kultů, které by něco takového úplně klidně mohlo napadnout. Zdá se však, že to nebude tenhle případ.
Lékaři totiž muže, jehož pro absenci jakýchkoli dokladů či úředních záznamů nazvali Roger Wesley (nejspíš v souvislosti se stejnojmenným hrdinou knihy Poslední upír), detailně vyšetřili a zjistili neuvěřitelné věci. Jeden z nich prý dokonce prohlásil, že tkáně vyšetřovaného jsou vlastně de facto mrtvé! Kromě toho Wesley zahájil hladovku a od své hospitalizace na psychiatrii nepožil normální pokrm. Zato prý se vrhl po hrdle ošetřovateli, jehož kolegové však stačili zabránit nejhoršímu. Po incidentu ho umístili do přísné izolace, kde každý jeho pohyb zaznamenává kamera.
Vedení kliniky se rozhodlo, že jeho opakovaným žádostem o podání lidské krve nevyhoví, a pacient bude dostávat normální stravu. Primář dr. Joffe prý dokonce poznamenal, že se tak aspoň pozná, zda upíři jsou či nejsou smrtelní, ale pokud to vskutku řekl, věřme pro klid své duše, že šlo jen o černý humor a ne o přístup k pacientům…
Že se ale o žádnou pohádku ani novinářskou kachnu nejedná, vyplynulo vzápětí z reakce americké Draculovy společnosti (The Dracula Society), což není žádný spolek duchařských bláznů, jak by se mohlo zdát, nýbrž seriózní společnost publicistů, historiků, novinářů, ale i řadových členů, kteří se zajímají o veškeré aspekty vampyrismu. S několika lékaři z vlastních řad, ale i z jiných zdravotnických zařízení, vyjádřili ostrý protest proti tak nelidskému zacházení a na jeho podporu před budovou kliniky Montblanc dokonce demonstrovali. Když se jim nepovedlo vymoct Wesleyho propuštění, ani na základě tvrzení, že jeho přečin je směšně nezávažný, domáhali se u vedení kliniky alespoň toho, aby jim bylo umožněno pacienta navštěvovat. Co si od těchto návštěv v upírově cele slibovali a jaký užitek z nich mohl vyplynout naopak pro "vězně", se sice nezmínili, ale jistě není tak těžké si to představit. Ať už to ale mělo být co chtělo, jisté je, že jim žádné návštěvy nebyly povoleny. A pak už utichly i všechny zprávy pronikající ze zdí kliniky, takže v dnešní době nikdo z členů Draculovy společnosti neví, jak se Rogerovi Wesleymu daří ani zda vůbec ještě žije… A to máme prosím 21. století!
Příliš mnoho náhod najednou
Víra v upíry, jakkoli se v naší moderní přetechnizované a romantiky zbavené době může zdát naivní a nesmyslná, provází lidstvo odnepaměti. Zmínky o jejich existenci můžeme při troše snahy nalézt snad ve všech písemných památkách veškerých minulých kultur, starověký Egypt, osvícené Řecko a prostopášný Řím nevyjímaje. A co předtím? Dávno před vynálezem písma?
V kolumbijském San Augustínu nedaleko Bogoty je ve volné přírodě rozmístěno množství monumentálních kamenných soch. Už tři a půl tisíciletí tam nehnutě stojí a mlčky shlížejí do krajiny. Postavy se zdají být stylizovaně lidské (či snad božské?), obrovité a vytesané z jediného kusu kamene. Co ale ohromí a na první pohled upoutá pozornost, jsou špičáky. Obrovské šelmí tesáky v dokořán otevřených kamenných ústech. Podle názoru vědy se jedná o pokus ztvárnit děsivé podoby božstev, jimž byly nezřídka přinášeny i lidské oběti. Kdo ale může stoprocentně zaručit, že dávní umělci nepracovali takříkajíc podle živého modelu?
Stejně tak už se asi nikdy s jistotou nedovíme, proč ony polobožské, polodémonické bytosti nalezneme téměř totožně zpodobené i v Mikronésii, a co je ještě podivnější, i ve vzdálené Indii. Internet, s jehož pomocí by si tehdejší umělci mohli vzájemně porovnávat své představy, tenkrát tuším ještě nefungoval... A tak si logicky nemohli ani navzájem radit, jak proti upírům účinně postupovat. A přesto je to na celém světě, kulturu od kultury, epochu za epochou až do dnešních dnů stejné. Pomineme-li zábavné lokální nesmysly o rozsypaném máku, jehož zrnka musí upír do svítání spočítat, a podobné lidové pověry, podstatné věci se nemění nikdy. Spoutat, pokud možno ruce i nohy, ústa vyplnit kamením či hlínou, srdce probít kůlem, zasypat tváří k zemi. Tam, kde chtějí být obzvláště důslední, ještě useknout hlavu a zatížit co nejtěžšími kameny. Jak na to probůh všichni nezávisle na sobě přišli? Že by proto, že to prostě… zabíralo?
(Děkuji městskému archivu v rumunském Brašově, americké The Dracula Society, hlavnímu historikovi pražské Transylvánské společnosti, Raymondu McNallymu a Radu Florescuovi, jakož i všem, jejichž materiály jsem použila nebo citovala. J.N.)

ZDROJE:
Obrázky - www.google.cz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama