Bela Lugosi: druhá část - Můj článek! ©

4. listopadu 2007 v 14:20 | Míša |  O upírech
Mrtvá láska

Tenhle poněkud románový nadpis neuvádí žádný příběh o zamilovaném mrtvém. Ona mrtvá láska v době svého největšího rozkvětu žila. Byla jí Bridget Brightonová. Snad největší láska Bely vůbec. Její život i smrt jsou ovšem (jak jinak) plny tajemství a záhad. To dává prostor fantazii rozvíjet se, ale považme, do jaké míry jde skutečně jen o fantazii?
Bridget byla krásná mladá žena a jako jedna z mála měla to štěstí dostat se k Belovi blíže. Možná tak blízko, jak to jen šlo. Zcela ho "spoutala" láskou a on ji také. I z její jediné dochované fotografie níže je to patrné. Vypadají prostě šťastně. A tady se zastavme. Naše pomyslná první záhada je spjata právě s touto fotografií. Kdosi ji prý pořídil na jistém společenském večírku. Zde to možná není až tak patrné, ale Bridgetini šaty mají podezřele vysoký úzký obepnutý límeček. Což otvírá první "bránu" různým spekulacím, především o krytí kousnutí ...
To je bohužel z jejího života vše, nikde o ní nic nemůžu najít. Ale smrt je přecejen ještě záhadnější. Našli ji na zahradě Belova domu. Nebylo pochyb, že jde o vraždu. Čím ji vlastně zabili? Bridget měla rozdrásané hrdlo a vrah se nikdy nenašel...
Je mimo vší pochybnost, že Bela tuto ztrátu nesl skutečně těžce. A co víc, nikdy ji nepřestal milovat. Když se konečně oženil, bylo to v téměř sedmdesáti, bral si o několik desítek let mladší Hope Linningerovou. Odůvodnil to tím, že mu prý strašně připomíná Bridget.Tato žena, jeho dlouholetá obdivovatelka s vyplněným snem, však nebyla "to pravé ořechové". Již několik hodin po svatbě začala sama svého skutku litovat. Nikdy si nerozuměli, ač na veřejnosti vystupovali jako šťastní manželé. Nyní bych ráda citovala z Knihy Nosferatu část jejího povídání o Belovi. Jak mimo jiné zjistíte, v srdcích obyvatelů Belova sídla Bridget nikdy nezemřela:
"Ten jeho majordomus nebo co on to vlastně byl, ten s tím smrťáckým obličejem, se po mně jenom ušklíbal. Nikdy mě nebral vážně, pohrdal mnou, ani ve snu mě nepovažoval za paní domu. Zatímco obraz té Brightonové věnčil květinami jako nějaký oltář. Chápete to? Jednou jsem i jeho - ano, svého famózního chotě - přistihla před tím portrétem. Bylo skoro k ránu, nemohla jsem spát, tak jsem sešla dolů. Byla jsem bosá, neslyšel mě. Zíral na ten portrét jako v transu a tekly mu slzy! Pane na nebi, zrovna jemu! Spínal ruce a hýbal rty, jako kdyby se k tomu obrazu modlil.
Potěšilo mě to. Na jeho žal a utrpení bych se vydržela dívat celé hodiny. Ne, nejsem špatná, to on mě naučil tak děsivě nenávidět. Plnilo mě to radostí i údivem. Že zrůda, netvor jako on, dokáže také cítit bolest. A jakou!
Ke konci jeho života, když už byl slabý a apatický, jsem občas neodolala a pronesla něco hodně nepříjemného. Něco, co by ho zasáhlo a urazilo. Nedělala jsem to často, ale troufala jsem si stále víc. Nikdy totiž nijak nezareagoval. Maximálně na mě zavrčel jako vlk a odhalil ty svoje tesáky. Jednou jsem řekla, že si z toho obrazu jednou stejně udělám terč na šipky. To jsem přehnala. V jednu chvíli jsem si byla jistá, že mě ta poznámka bude stát život. V budoucnu jsem se chránila pronést ještě někdy něco podobného.
Jestli jsem ho milovala? Ale ano. Ovšem! Celých deset let! Celé ty roky jsem mu psala zamilované dopisy. Byla jsem jeho nejvěrnější obdivovatelka. Každý lístek, každý řádek od něho jsem ukrývala jako poklad, jeho filmy jsem proplakala. Stačilo mi vidět jeho oči, jeho úsměv a slyšet jeho hlas. Byla jsem jako v transu.
Do Hollywoodu jsem se přestěhovala jen kvůli němu, stávala jsem u okna a čekala že ho zahlédnu aspoň koutkem oka, až ho filmařská limuzína vyloží u ateliéru. Později jsem mu psala každý den. Myslím, že to potřeboval. Podstupoval odvykací kůru a prý to s ním bylo velmi zlé.
Jsem váš paprsek naděje, psávala jsem (Hope - naděje).
Když se u mne objevil, myslela jsem, že zešílím radostí. Že jsem v pohádce. Nikdy jsem si ani v koutečku duše nepěstovala naději, že by se právě tohle mohlo stát, že mě požádá o ruku! Ale ani deset let beznaděje by nestačilo k tou, abych se zbavila své lásky. Zato k tomu postačilo pouhých osm hodin manželství.
V poledne jsem zářila štěstím v oddací síni, Manely Hall měl tak dojemný proslov… Téhož večera ze mne byla třesoucí se pološílená troska, vyděšená k smrti, znechucená a otřesená. Svatební noc s ním bylo něco, nač se mi asi do smrti nepodaří zapomenout. Ta jeho aristokratická uhlazenost a dvornost evropského gentlemana mu vydržely přesně ke dveřím ložnice. Uvnitř se se mnou zamklo zvíře.
Už jsem věděla a pochopila, proč se nervově zhroutila Clara Bow a proč Lilian odešla, jak jen to bylo možné. Rozvést jsem se odmítla, takový skandál by mi neposloužil, ale odmítla jsem se také zdržovat v jeho domě. A vůbec s ním zůstávat o samotě. Zuřil, ale nemohl nic dělat. Několikrát to zkusil násilím. Jednou, když nás ten jeho odporný majordomus odvážel z nějaké premiéry. Na veřejnosti jsem samozřejmě vystupovali jako manželé. Mezi lidmi jsem se ho nebála. Teď bylo hrozné se dívat, jak těma svýma smyslnýma očima fascinuje ženy. Jak za ním jdou jako uhranuté. Chudinky, kdyby tak věděly!
Pokud ho ta Brightonová opravdu milovala, musela být šílená. Stejná, jako on. Byla taková, vím co mluvím. Jednou nechal na stole desky. Takové, co se do nich ukládají dopisy. Nahlédla jsem dovnitř. Uchovával si dopisy od ní jako relikvie. Stihla jsem přečíst jen jeden, bála jsem se, že se vrátí, ale stačilo mi to.
"Má něho, má lásko, horečko mých žil! Uplynul už týden cos mě opustil a já tě ještě dnem i nocí cítím v sobě." Jestli to myslela tak doslova, jak se obávám že ano, pak se jí ani moc nedivím. On byl monstrum a počínal si s krutou přímočarostí zvířete. "Prosím" bylo v tom dopise dál. "Zkus beze mne vydržet ještě těch pár dnů než přijedu. Vím, že tě trápím, má lásko, ale chci tě pak mít beze zbytku. Jen pro sebe! Přijmout tě jako oběť. Tvou vášeň i tvůj krvavý hlad. Miluji Tě. Zdáš se mi. Stále všude vidím tvou tvář. Nemám tě pár dnů a je mi, jako by mi vzali srdce z těla. Tak strašně mi chybí tvé dlaně, tvé oči, tvůj hlas, tvoje nádherné tělo, tvá něha ovšem - tvé tesáky. Alespoň zdálky Tě líbá Tvá šílená…"
Ke konci byl už tak slabý a nemocný, že jsem se občas odvážila přespat v jeho domě. Jednu noc, dva dny před smrtí, mě probudil jeho výkřik. Nerozuměla jsem mu, ale on zavolal znovu.
"Boris!" vyběhla jsem z pokoje, on stál ve dveřích. Musel se opírat a vypadal, že je mu skutečně zle!
"Co se děje?" zeptala jsem se. Nezdálo se, že mě vnímá.
"Boris?" řekl znovu a znělo to jako otázka. V tu chvíli jsem s ním snad měla i soucit.
"Boris tady není, ještě je v Anglii" řekla jsem.
Zavrtěl hlavou, "Ne." Trval na svém.
"Čeká na mě dole." Naštěstí neměl dost sil, aby se dokázal sám obléct. Byl jen ve spodním prádle, sedl si na podlahu, zvrátil hlavu a polohlasem mluvil k bůhvíkomu. Nebylo to anglicky. Snad to byla maďarština nebo nějaká jiná divná řeč. Taky nějaká jména. Divná jména. Tu Brightonovou k sobě ale nevolal. Jen Karloffa. Pouze jeho. Nakonec řekl:
"Já už na tebe namůžu čekat, Borisi. Už ne."
"Boris čeká na mne venku." Trval stále na svém. Byla bych ho asi nezvládla, ale naštěstí byl tak slabý, že se nedokázal sám obléknout. Zůstal sedět v hale na podlaze, opřel se o křeslo a díval se na dveře.
"Nestihne to" řekl po nesmírně dlouhé době a tak tiše, že jsem mu sotva rozuměla.
"Slyšel mě, ale přijde pozdě…"
"Bojíš se smrti?" řekla jsem. Nemohl se už skoro hýbat a tak jsem si troufala.
"Bojíš se?"
Začal se smát. Smál se tak strašně, že jsem utekla a zamkla se v patře na dva západy. Vůbec jsem nespala a brzy ráno z domu utekla. Za dva dny nato jsem se tam zastavila. Nevím proč. Nevím.
Bylo otevřeno. Nahoře v jeho ložnici byly čalouny až po strop zastříkané krví. On ležel naznak přes postel, ruce rozdrápané od loktů dolů a košili na cáry. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl mrtvý. Byl doopravdy mrtvý. Zřízenci později řekli, že musel dokonat jen pár minut před mým příchodem.
To se stalo odpoledne. Večer někdo zazvonil. Šla jsem otevřít a za dveřmi stál - Karloff. Přijel. Ale přijel pozdě. Byl velmi nepříjemný. Chtěl po mně Belovy dopisy, deníky, osobní věci a bůhví co ještě. Taky obraz té Brightonové. Hádal se se mnou i se zřízenci z pohřebního ústavu. Kdyby na mě přišlo, zavřela bych ten prokletý dům i s ním na deset západů a odjela co nejdál. Ale nešlo to. Tak jsem odešla na noc alespoň k přítelkyni.
Tu noc, tu první noc po smrti s ním strávil pouze jediný člověk - Karloff. Byl s ním stále. Ráno jej doprovodil do smuteční síně. Ta už byla obležena fanoušky a novináři. Byl tam nezvladatelný zmatek. Nechtěli nikoho pustit k rakvi. Přede mnou se tam probojoval jeden novinář z Variety. A po něm nějaký fotograf. Vykřikl a potácel se ke zdi bílí jako stěna. Zvracel. A pak jsem uviděla do rakve i já.
Ne, na ten pohled co budu živa nikdy nezapomenu. Vlasy mu ztmavly a zhoustly, kůže se vyrovnala a on vypadal jako před třiceti lety. Oči měl zavřené, ale já cítila, že se dívá přímo na mne. Karloff stál nad rakví až do konce pohřbu, nehnutě jako socha a jen se na mne těma svýma výsměšnýma očima díval. Jako kdybych byla nějaký odporný hmyz. Odešel až po obřadu, když na Holly Cross konečně zavřeli hrob. S nikým nepromluvil. S nikým nerozloučil. Odešel. Dívala jsem se, jak se jeho tmavá postava ztrácí mezi kříži hřbitova…
Když jsem později chtěla zaplatit účty, řekli mi, že už je vše zaplaceno. Neptala jsem se, nechala jsem to tak. Proč ne?"

ZDROJE:
Text - Můj vlastní! ©
Obrázky - www.google.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sluneczko Sluneczko | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 7:41 | Reagovat

Pěknej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama