Prosinec 2007

Hroby upírů (nejen v Čelákovicích!)

18. prosince 2007 v 12:00 | Míša |  Cizí články
Nejen v Čelákovicích se našly hroby s mrtvými, které kdysi dávno lidé považovali za upíry. Naskýtá se otázky, bylo to oprávněné? Skutečně v nich zemřeli upíři? A odpověď? Možná ano, možná ne...
Hrob upíra v Žatci
V Masarykově ulici v Žatci byly v roce 1998 objeveny kosterní pozůstatky, s patrnými protivampyristickými zásahy. Nalezená lebka člověka byla nesouměrná, v hrobech se nalezly kovové opaskové přezky a hřeby, stejně jako v jiných hrobech upírů.

Protože část hrobů zasahovala pod soukromý pozemek, nebylo možno ve vykopávkách pokračovat.
Hroby upírů ve Vraclavi?
Při stavbě domu (květen 1998) byly ve Vraclavi nalezeny kosterní pozůstatky několika osob. K nálezu byli přivolaní policisté a soudní znalec, aby zjistili, zda kostry nejsou mladší 50 let a tedy že se nejedná o vraždu.

Soudní znalec však zjistil, že kostry jsou mnohem starší a při ohledání archeoložkou bylo majiteli pozemku povoleno pokračovat ve stavbě domu. Ukázalo se, že šlo celkem o kosterní pozůstatky 11 osob, z toho 3 kostry vykazovaly charakteristické znaky odlišného pohřbu, provedeného podle tradičního rituálu používaného proti vampýrům.

Dva z mrtvých byli pochováni čelem dolů, třetí osoba měla useknutou, asymetricky položenou hlavu a do levé části hrudníku - do srdce - byl vražen dřevěný kolík.

Původně se předpokládalo, že místo je pohřebištěm francouzských vojáků z napoleonských válek, později se ukázalo, že toto pohřebiště je vedle. Hroby s vampýrskými zásahy bylo datováno podle ozdob do 11. století n. l. Mrtví zřejmě pocházeli z blízkého slovanského hradiště Vršovců.
Upíři ze zrušeného hřbitova
Koncem července 2000 se při výkopu kanalizace v Plešivecké ulici našly pozůstatky dávných hrobů. Na tomto místě byl až do 70. let 17. století hřbitov.

Nalezené hroby však nesly známky tzv. protivampyrských zásahů - mrtví leželi v ose sever - jih (tedy nikoli východ západ, jak je obvyklé), jednomu z mrtvých byla posmrtně oddělena hlava a umístěna mezi kolena, ruce měl svázány růžencem, jiný měl zasypanou hlavu kamením a další měl kamením pokryté celé tělo.

Upír a mora ve středoevropské lidové slovesnosti 2

18. prosince 2007 v 12:00 | Míša |  Cizí články
Upír a mora ve středoevropské lidové slovesnosti 2

Neobyčejně detailní a přesné popisy mory však poskytli středoevropští etnografové již v 19. století. Na tomto místě považujeme za vhodné se k těmto charakteristikám vrátit a po kritické revizi a porovnám dospět možná k méně suchopárným závěrům než byly ty, jež formuloval Wollman před více než osmdesáti lety.

Mora je obvykle, ale ne vždy, bytost ženského rodu. Je-li rodu mužského, říká se jí v českých zemích morous, v Polsku morus (Máchal 1891: 175) a mezi německy mluvícím obyvatelstvem Alp nebo Schrettel. Morou může být někdo od narození, někdo se jí stane zásahem jiné osoby. Zjevuje se v různých podobách, tlačí své oběti na prsou, až je zadusí, a to nejčastěji v noci, ale mnohdy i za dne (Kolberg 1882: 43). Mezi její oběti patří děti různého věku, dospělí i staří lidé.

V jihočeské vesnici Výheň se lidé na počátku minulého století domnívali, že mory jsou osoby s úplně plochýma nohama (Zítek 1906: 435). Tato představa byla rozšířena po celé střední Evropě až po rakouské Korutany. V jižních Cechách také věřili, že morou se stane dítě narozené na Tučný čtvrtek o půlnoci, je-li úplněk, anebo obecně v nevhodnou dobu (Skrzyška 1890: 109). (57) Tyto děti měly mít již v okamžiku narození dva zoubky, dále měly mít srostlé obočí (Košťál 1891: 273), "husté jak sametová šnůrečka a černé jak noc, a vlásky jako len" (Zítek 1906: 435).SBKdo se odváží pohlédnout na takové dítě, je uhranut a duše mory ho časem zadusí. Dotyčný člověk začne blednout a hubnout, i když třeba jí a pije nestřídmě (Kolberg 1884: 99), až je nakonec vyzáblý "jako požatý klas" (Zítek 1906: 435). V kraji kolem polského Krakova se domnívali, že když se v rodině narodí sedm dcer, jedna z nich určitě bude mora (Kolberg 1874: 68).

Morou nebo morousem se mohlo také stát dítě, jež matka napřed odstavila a pak začala opět kojit (Vísek 1902: 277)." Ve východních Cechách rovněž radili matce, aby znovu nekojila, pokud se vzdálila z domu déle než na den, protože dítěti údajně hrozilo, že se z něj stane náměsíčník nebo dokonce morous. V Srbsku se zase tradovalo, že pokud by baba po porodu nespálila zbytky plodové blány, tj. "košilky", s níž se dítě narodilo, novorozené děvče by se v budoucnu proměnilo v moru (srv. Košťál 1891: 274).

Matka mohla být příčinou proměny vlastního dítěte v moru také tehdy, když nevstoupila do kostela, jak se sluší a patří, nebo když do něj vešla ještě před příchodem kněze (Pájek 1884: 106), anebo když se rozhlížela kolem sebe ve chvíli, kdy se přiblížila k oltáři (Slabá 1908: 455). Riskovala rovněž, že bude matkou mory, jestliže během šestinedělí vyšla ze svého pokoje ve chvíli, kdy zvonily zvony na Velký pátek (Bouchal 1906: 167).

Zvláštní pozornost se věnovala křtu. Matka nesměla nést nepokřtěné dítě dovnitř kostela (Zíbrt 1889: 212; Košťál 1891: 274). Jistou opatrnost poblíž posvátných míst musel dodržovat i kmotr dítěte (Zítek 1906: 436). Mohl totiž způsobit jeho proměnu v moru, kdyby během křtu ve formuli "chci víru" místo slova iviara (polsky "víra") vyslovil slovo mářa, což je jedna z polských variant mory.

V Polsku však byla známa možnost nápravy pro ty, kteří se nevědomky dopustili chyby a vzápětí si to uvědomili. Např. v Mazovsku se v případě nesprávného průběhu křtu dítě pokřtilo znovu jiným jménem, aby se vyloučila jeho proměna ve zmaru (Tbppen 1892: 179).
Sloveso mořit vyjadřovalo všechny ničemné skutky, jichž byla mora schopna (viz též Machek 1997: 382). Nejčastějším z nich byl tlak na prsou oběti. Mora vnikala do světnice obvykle klíčovou dírkou. Napřed nechala oběť upadnout do hlubokého a příjemného spánku, potom ji ale začala trápit stavy úzkosti a tísné - můrami -a tlačila ji na prsou "jako kdyby na nich ležel mlýnský kámen" (Košťál 1891: 274n.). Postižený nemohl nijak reagovat, ani křičet. Jedině pohybem palce pravé ruky mohl postupně znovu nabýt vědomí.60 Někdy mora sála krev z bradavky nebo levé paže oběti, která v tomto případě, pokud nepodstoupila léčbu, zemřela a sama se zakrátko proměnila v moru. Ve Výhni si povšimli, že mora si vzala na mušku jedno malé dítě, neboť to se vždy ráno probudilo se zduřelými bradavkami (Zítek 1906: 436).61

Podobně jako vždy, když hrozilo napadení upírem, se i v těchto případech doporučovalo potřít si prsa česnekem. Jiným způsobem obrany bylo položit zrcadlo na hruď předpokládané oběti, anebo ji uložit k spánku s noční košilí oblečenou předkem dozadu (ibíd.).62 Také pro toho, kdo v noci nebyl na lůžku, nýbrž na cestě, se v českých zemích doporučovalo, aby si šaty oblékl předkem dozadu a spletl tím moru, která by chtěla pocestného obtěžovat (Houška 1856: 59). Ještě dnes mnozí lidé v českých zemích a na Slovensku posunou pantofle jinak, než byly ve chvíli, kdy se ukládali do postele; dnes už se ovšem vytratilo z povědomí, že šlo o prostředek ke zmatení mory. Ostatně i ethnografická literatura předkládá rady, jak se uložit k spánku tak, aby se člověk vyhnul případnému přepadení morou. V poznaňském kraji se doporučovalo spát buď na levém nebo na pravém boku, podle místního zvyku, a s rukama zkříženýma na hrudi; v Mazovsku místo toho radili spát na břiše (srv. Kolberg 1882: 43-44; Tóppen 1892: 177). Někdy se také měnilo umístění postele nebo se přestěhoval veškerý nábytek v pokoji, aby zlá bytost byla uvedena v omyl Qohn 1900: 125).

V těch krajích, kde lidé věřili, že smrt a současně proměna v moru nastane při deváté návštěvě zlovolného stvoření, se mohla oběť uchránit před pronásledováním tím, že ukázala moře svatou relikvii a vyzvala ji k cestě na hřbitov. Tam potom bylo třeba nařídit moře ve jménu božím, aby šla pryč, a to tolikrát, kolikrát předtím na oběť zaútočila (Košťál 1891: 274). Jeden z informátorů popsal moru tak, že pro Wollmana by to byl spíše revenant, protože mora, o níž mluvil, se podobala jeho mrtvému sousedovi, ovšem s dodatkem, že oči té bytosti se hrozivě leskly (viz Grohnman 1863: 209).
Mora mohla také sát krev své oběti tak, že jí jazykem probodla krk (Kolberg 1882: 39), anebo ji stejným způsobem mohla i udusit (Černý 1898: 416).

Obvyklou podobou mory, rozšířenou zejména v Polsku, je zjev mladé půvabné dívky. Mora však svého těla nijak nevyužívá, naopak je v nočních hodinách opouští. V nejstarších zprávách" ta "věc" (srv. Wollman 1920a: 15), která vychází ven z těla, není jasně definována, zatímco informátoři z 19. sioletí ji popisují v nejrozličnějších podobách. V Cechách se objevuje ve světnicích obětí nejčastěji jako stéblo slámy, chlup, bílý nebo protáhlý stín, anebo bílá kočka. V Lužici nabývá podoby stínu, chlupu, stébla slámy, kosti, kovářského měchu, kocoura, hada nebo bílé myši. V Polsku se zjevuje jako stéblo slámy, moucha, myš, had, kocour, štěně nebo kolo od vozu. V Srbsku může vypadat jako bílý chlup, motýl, bílá kobyla, moucha nebo jiný hmyz či menší zvíře /4. Často se také objevuje v podobě žáby nebo ropuchy (viz Volf Kňazolúcky 1899: 142). Naproti tomu slezský Alp se může zjevit také jako šedivý trpaslík, zatímco tyrolská Trude vypadá jako obryně, která však může po libosti pronikat nejmenšími otvory do domu oběti, nejčastěji klíčovou dírkou. Trude v Korutanech má zase podobu vyzáblé stařeny s plochýma nohama a krhavýma očima (srv. Wollman 1920a: 15n.; 1920b: ln.).

Zvláštním druhem mory je ta, jež se morou stane "z lásky", tj. dívka, která prožila velké milostné zklamání. Mezi Slovany byl tento typ mory zaznamenán u Lužických Srbů a u Čechů, není však vyloučeno, že mohl existovat i v jiných zemích. V případě těchto "mor z lásky" byly léčebné prostředky mírnější: někdy stačilo nešťastnici pořádné naplácat, a její neblahé schopnosti byly pryč (Černý 1898: 414).

Přes typicky upírské vlastnosti mory se již v 19. století v lidových pověrách tyto dvě bytosti velmi často odlišují, např. tehdy, když se říká, že upír chrání lidi se srostlým obočím (Košťál 1891: 273) nebo mory a morouse.

Stejně jako upír mohla mora přepadat zvířata, avšak v tomto případě živé tělo mory bylo rovněž zvířecí (viz Košťál 1891: 276). Specifičtější byla její schopnost napadat rostliny, a zvláště stromy. Touto vlastností byly vybaveny děti, které se narodily se zuby a jímž se do úst vložil kousek dřeva ještě před matčiným prsem. Na Moravě se věřilo, že díky tomuto zákroku mora nechá na pokoji aspoň lidské bytosti (Kulda 1875: 265).

Mora zřejmě neměla sílu na to, aby prorazila dveře. Podle pověstí se protahovala škvírami, a tak se dostávala až k lůžku oběti. To však ještě neznamenalo, že má vyhráno. Kromě výše uvedených způsobů ochrany před morou byl za nejúčinnější prostředek považován symbol pentagramu, tj. obrazec v tvaru pěticípé hvězdy, lidově nazývaný "můří noha" (Zítek 1906: 436)."5 Dokonce i Komenský znal jeho účinky, a proto radil matkám dát dětem do ruky kousek křídy, aby ho mohly namalovat, kam budou chtít (Zíbrt 1911: 373). Působnost pentagramu se však vytratila, pokud nebyl nakreslen jedním tahem, a naopak se posílila, pokud ho mora zahlédla až na poslední chvíli (Zítek 1906: 436).tí6Ani v tomto případě není na místě se domnívat, že by apotropaickou funkci pentagramu ještě v 19. století znaly jen tzv. "slovanské národy". V tomto období je totiž přesvědčivě doložena i v jiných oblastech střední Evropy.67Jiný velice účinný prostředek ochrany před morou spočíval v tom, že se tělo a lůžkoviny pokropily svěcenou vodou. Avšak např. v Krkonoších během tříkrálového večera dávali přednost namalování tří pentagramů před omýváním svěcenou vodou (Košťál 1891: 280).

Dalšími vhodnými předměty poskytujícími ochranu před morami byly hadrové panenky, sekyrky a násady smetáku, položené nejčastěji pod postel (Černý 1898: 420). Násady smetáku nebo tlouky na prádlo a jiné předměty podobného tvaru se mohly také položit pod polštář (Ulanowska 1887: 99), zatímco v některých případech se dávala přednost březové větvičce (Košťál 1891: 279).
Podle : Maiello, Giuseppe: Vampýrismus v kulturních dějinách Evropy. Nakl. Lidové noviny, Praha, 2004

Vampýři na Slovensku?

15. prosince 2007 v 12:07 | Míša |  Cizí články
Vampýři na Slovensku?
Každý rok navštěvují stovky lidí hřbitov ve Whitby v anglickém Yorkshiru aby zde pátrali po hrobu románového upíra Draculy z knihy spisovatele Brama Stokera. Jednu chvíli se zdálo, že hledají na nesprávném místě. Roku 1978 našli totiž dělníci pracující na výkopových pracích u domu v ulici Peckham Hill Street v Londýně, zvláštní náhrobní desku která nesla nápis
Hrabě Dracula 17.12.1847

Několik dní po oznámení senzační zprávy se však někdejší nájemník David Perrin přiznal, že desku z žertu zakopal před třinácti lety…
Přenesme se nyní z Anglie na naše úze­mí, kde se koncem minulého století objevil prazvláštní, přesto autentický dů­kaz víry ve vampyrismus, zakořeněné i na středním Slovensku. Případ myste­riózního původu začal ve chvíli, kdy se do rukou slovenské muzeální společ­nosti dostala lebka proražená železným hřebíkem. Její cesta do rukou muzejní­ků byla složitá. Lebku objevili roku 1895 dva chlapci z Ružomberku při kopání základů nového městského domu v těs­né blízkosti kostela. Odnesli ji domů, ale matka jim jejich nález sebrala a zako­pala pod plot zahrady. Na jaře 1905 ji znovu objevili tesaři při opravě plotu a přehodili do zahrady evangelického učitele Jozefa Hollého, který ji odeslal do muzea.
Jak konstatuje anatomický posudek dr. Jána Petrikovicha, lebka nebyla úpl­ná, chyběly kosti lícní a její spodní část. Dole byla lebeční dutina úplně otevře­ná, v horní části - přesně uprostřed te­mene - vyčnívala na povrch asi 1 cm vel­ká hlava rezavého hřebíku, dlouhého asi 10 cm, který z druhé strany trčel do prostoru mozkové dutiny. Při své cestě tedy centrálně prorazil lebku a vnikl do moz­kové tkáně. Hřebík je v místě průchodu kostí obalený tak velkou vrstvou rzi a s lebkou tak silně spojený, že se s ním nedalo pohnout ani s vynaložením znač­né síly. Pohlaví mrtvého se na základě pozůstatků nedalo určit, odpovídaly však jedinci v dospělém věku. Od doby pohřbení uplynulo minimálně šede­sát let. Tělo bylo zřejmě uloženo na ji­ném místě. Lebka se dostala do osária (kostnice). K nálezu se neváže žádná pověst.
V souvislosti s tímto nálezem dr. Pet­rikovich připomněl archeologické nále­zy, které dokládají antivampyrické prak­tiky na Slovensku. Hovoří o případech, kdy z pověrčivosti a v obavách před ná­vratem domnělého vampýra tělu oseka­li končetiny, pochovali do neoznačené­ho hrobu, zavalili kameny, nebo spouta­li masivními řetězy. Jsou známy i přípa­dy, kdy mrtvému přibili hlavu, ruce a nohy k rakvi, ústní dutinu vyplnili čes­nekem, nebo prorazili hřebíky.
Na tomto místě je možné si položit otázku, zda stojíme před osobitým dru nebo svérázným dokladem lidské pověrčivosti v minulosti. Případ usmrcení hřebíkem dějiny trestního prá­va ve středověku ani po něm neznají. Naopak okolnosti naznačují spíše to, že deset centimetrů dlouhý hřebík byl pre­cizně zatlučen do lebky až po smrti dané osoby.
To, že hřebík pevně uvízl v kosti, beze stop puklin v okolí rány, svědčí zase o tom, že se tak stalo těsně po smrti, když se po vniknutí hřebíku kost ještě uzavřela a rez vytvořená na rozhraní kovu a kosti v důsledku průtoku krve fixovala cizí těleso ještě pevněji. Tento čin byl vykonán bezprostředně na odkryté hla­vě, a ne například dřevěnou stěnou rak­ve, protože hlavička hřebíku spočívá úplně na vrchní části temene.
Z těchto důvodů můžeme bizarní ná­lez lebky z Ružomberku vcelku hodno­věrně prohlásit za vzácný důkaz víry ve vampyrismus, se kterou je možné se se­tkat při zkoumání jak tradice, tak i ar­cheologických lokalit při historických bádáních na území okolních zemí.
Fantastická Fakta 3/97 str. 11

První filmový Drákula

14. prosince 2007 v 13:06 | Míša |  Kultura
Samozřejmě nemůžeme zapomenout na Lugosiho Drákulu z roku 1931. Nenašla jsem ho ale v podobě jednoho videa, proto ten samostatný článek.

Pár filmů s B. Lugosim

13. prosince 2007 v 17:14 | Míša |  Kultura
Tady je několik filmů z YouTube.com, kde (jak název napovídá) hraje Bela. Takže kdo umí anglicky nebo mu stačí obrázky, směle do toho!

Upíři v Enigmě

12. prosince 2007 v 16:33 | Míša |  Kultura
Upíři v Enigmě
Minulý měsíc vyšlo první číslo nového časopisu jménem Enigma. Určitě je všem jasné, že se zabývá vším záhadným a nevysvětlitelným. Ostatně, jinak by zde ani nebyl. Proč ale zrovna v upírech získal své místo? Odpověď je jasná a někteří z vás ji již pravděpodobně znají. Každopádně pro ty ostatní budu pokračovat. Samozřejmě jsem si nenechala utéct ono první číslo a vzadu v upoutávce na příští vydání bylo mimo jiné toto:
Myslím, že to je dost výmluvné. Další číslo bude veřejnosti k dispozici již zítra, 13. 12. 07. Ale že už ho mám doma (předplatné je skutečně výhodné), musím se podělit o první, takový úvodní, odstavec. Takže tady:
"Jsou lidé, kteří věří, že Bela Lugosi (1882 - 1956) je skutečně upír. Probuzený hrabě Dracula, který se po dlouhých letech spánku v rakvi přichází opět připomenout. Nejslavnější filmový představitel krvelačného hraběte je ve své roli natolik přesvědčivý, že se ho lidé začínají bát i v soukromém životě. Domněnku obživlého upíra ještě podpoří záhadná a krvavá smrt jeho přítelkyně Bridget Brighton... Jaký je Lugosi ve skutečnosti? Jaký je jeho život ještě před touto, pro něho osudnou rolí? A jak ovlivní spirit Draculy lidi v hercově okolí?"
Tím končím s citací. Celý článek zaujímá v časopisu plné tři strany. Doplněn je fotografiemi Bely s Bridget, poté s Lillian Arch, pak jeho samotného a nakonec menší fotečkou Borise Karloffa. Další přidané věci jsou takové dvě "okénka" informující o Upíru v San Francisku a o Vladovi III. Sama jsem to ještě nečetla, ale napohled článek rozhodně špatně nevypadá. Tímhle bych to asi ukončila. A přeji příjemné počtení!

Upíři zemí koruny české

6. prosince 2007 v 14:27 | Míša |  Cizí články
Upíři zemí koruny české
"Roku 1344 zemřela v Levíně žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka. Hned po pohřbu vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. Když byla probita třemi olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý. Byvši probita, vždy ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla tedy být spálena, ale hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele ze střechy kostelní. Jakmile shořela, přestala lidi trápit."
zápis z Krátké kroniky římské i české z roku 1360
Upíři zemí koruny české
Napsal: Aleš Horáček
Když archeologové v roce 1999 zkoumali část hřbitova u dnešního Chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Žatci, narazili v nejstarší spodní vrstvě na čtyři zvláštní hroby z počátku 13. století. Přestože v té době již byli nebožtíci ukládáni do rakví nazí nebo v rubáši, ve třech z těchto hrobů ležely kovové přezky dokazující, že mrtví byli pochováni v šatech. Jeden z nich navíc ležel zcela netypicky na břiše. Že to stále jako přesvědčivý důkaz vampyrismu nevypadá? Pak je tu ještě čtvrtý hrob. Mrtvole, pravděpodobně ženě, v něm někdo přibil hřebem nohu k rakvi, aby nemohla vstát. "V první polovině 13. století už by o pohanství neměla být vůbec řeč, a my tu najednou máme přímo u církevní stavby nález, ze kterého pohanství přímo čpí," říká Petr Čech z Archeologického ústavu Akademie věd. Objev vampýrských hrobů v Žatci je jen jedním z mnoha. Na podobné narazila například archeoložka Zdeňka Krumphanzlová, která v letech 1955 až 1960 zkoumala slovanské pohřebiště z 10. století v Lahovicích u Prahy. Ostatky v nezvyklých polohách byly ve více hrobech, za vampýrské byly nakonec označeny dva: v jednom ležela kostra asi pětačtyřicetiletého urostlého muže, který měl na kotnících, kolenech i hlavě položeny těžké kameny, aby nemohl vstát. Druhý "vampýr" byl pohřben s hlavou k východu (zpravidla se pohřbívalo s hlavou k západu) a na břiše, což je jeden z nejstarších protivampýrských zvyků vůbec. "Je to především kvůli víře ve zlý pohled mrtvého, snaze ztížit jeho návrat a obavě, aby duše nevstoupila ústy opět do těla," vysvětluje archeoložka Krumphanzlová ve studii publikované v roce 1961 ve sborníku Památky archeologické. Způsobů, jak upírovi zabránit v řádění, existovala celá řada. V Lochenicích na Královéhradecku objevili archeologové v roce 1983 hrob, ve kterém byla na břiše pohřbena žena přibitá železnými hřeby k prknu na dně jámy. V roce 1991 našli ve Starém Městě na Uherskohradišťsku několik hrobů z druhé poloviny devátého století. Někteří mrtví byli svázáni ve skrčené poloze a uloženi na boku s pohledem k severu, aby neviděli východ a západ slunce. Další měli obličeje rozbité kamenem nebo byli kameny zatíženi. V roce 1998 našli archeologové tři vampýrské hroby z první poloviny 11. století ve Vraclavi u Vysokého Mýta. Ve dvou byly pochovány jen hlavy, obě obličejem k zemi. Třetí z nebožtíků měl kromě polohy na břiše oddělenou hlavu od těla a v levé části hrudníku stopy po kůlu. V Bášti u Prahy objevili archeologové v roce 1976 v jednom z hrobů z 10. století dokonce kostru ženy, která měla ve třetím bederním obratli zaražený skalpel. "Nález je dokladem rituálního znovuusmrcení nebožtíka," konstatuje ve sborníku Slované 6.-10. století archeolog Ludvík Skružný.
Vampýrské hroby se našly také na pohřebišti v Radomyšli u Strakonic, v Zelenči, v Prostějově, v Písku, a tak by se dalo pokračovat nejen u nás, ale v celé Evropě i na jiných kontinentech.
Čelákovická záhada
Výjimečným je v tomto výčtu objev z Čelákovic u Prahy. Existuje tu lokalita, které se již od 18. století říká Mrchovláčka, což je označení pro místo, kam se zahrabávaly mršiny. Právě tady v roce 1966 odkryl archeolog Jaroslav Špaček pohřebiště s jedenácti hroby. Další byly zničeny v roce 1950 při těžbě písku pro stavbu dělnických domků. Celkem tu bylo v rozmezí několika desetiletí pochováno asi dvacet lidí, z nichž se dochovalo čtrnáct koster. V obvyklé poloze neležela ani jedna. Polovina pohřbených měla svázané ruce, někteří leželi na břiše nebo na boku, několik jich mělo hlavy oddělené od těla. "Jednalo se jednoznačně o projevy vampyrismu. Nové však bylo to, že zatímco jinde se našly takové hroby na běžných pohřebištích, tady je to poprvé, kdy byl pro tyto zemřelé vyčleněn zvláštní prostor mimo hřbitov," tvrdí Jaroslav Špaček. Podle pěti nalezených kovových přezek, podobných, jaké se našly i v Žatci, určil stáří pohřebiště na konec 10. až první polovinu 11. století. Názor, že se v Čelákovicích nachází jediný známý hřbitov vampýrů ve střední Evropě, nikdo nezpochybnil téměř čtyřicet let. Mrtví z Čelákovic se tak stali nejznámějšími českými upíry vůbec. V loňském roce však vyšla ve sborníku Studia mediaevalia pragensia studie archeoložky Pavlíny Maškové, která se na nález dívá úplně jinak. Vychází z toho, že podobné přezky se později objevily i v nálezech z mnohem mladší doby a předkládá novou hypotézu. Mrchovláčka je podle ní bývalé popraviště někdy z 15.-17. století a domnělí vampýři jsou ve skutečnosti popravení odsouzenci. Všichni pohřbení totiž byli muži, navíc často poměrně mladí, a Čelákovice v 10.-11. století měly řádné pohřebiště. Posunutí stáří nálezu do mladší doby by ostatně mohlo vysvětlit i záhadu, na kterou už v roce 1971 upozornila v Časopise Národního muzea antropoložka Miroslava Blajerová. Čelákovičtí vampýři totiž měli kratší lebky, než bylo podle nálezů z jiných slovanských hrobů na přelomu 10. a 11. století běžné. To později vedlo milovníky záhad k vývodům, že v Čelákovicích skutečně žila nějaká zvláštní vampýrská rasa. Antropoložka Blajerová však jen naznačovala, že lebky z Čelákovic svými rozměry odpovídají spíše ostatkům ze 13.-15. století.
"O tom, ze které doby pohřebiště pochází, diskutovat můžeme, protože kromě přezek jsme nenašli nic, z čeho by se dalo stáří nálezu odvodit," připouští Jaroslav Špaček. Teorii o popravišti ale odmítá. "Kdyby to bylo popraviště z takto mladé doby, existovaly by o něm písemné zmínky. Záznamy o obecním soudu a čelákovické městské knihy, z nichž nejstarší je z roku 1366, se však zmiňují pouze o popravišti Šibeňák jihovýchodně za městem. Na pohřebišti jsme navíc narazili na projevy, které popravou zkrátka vysvětlit nelze, jako ústa zacpaná jílem nebo kůl vražený rituálně mezi paži a trup. Také víme, že hlavy byly od těla odděleny až po smrti, protože se nenašly žádné stopy po sečné ráně," vypočítává archeolog Špaček.
Obě vysvětlení se ve skutečnosti mohou doplňovat. Právě popravení totiž patřili do skupiny, která budila obavy z návratu mezi živé. Ať už ale byli v Čelákovicích pohřbeni upíři, nebo odsouzenci, nový pohled na vampýrskou problematiku již vedl například k přehodnocení podobného nálezu, také ze Žatce. I tady našli archeologové v roce 1998 mimo hřbitov malé pohřebiště. V jednom hrobě ležela kostra s kusem dřeva a železným hřebem v hrudníku. Ve vedlejší jámě pak byly uloženy ostatky čtyř lidí, z nichž dva měli u sebe již známé kovové přezky. "Byli to vesměs mladí lidé a museli zemřít ve stejnou dobu. Protože neleželi na hřbitově, zřejmě právo pohřbu z nějakého důvodu ztratili. Kvůli analogii s pohřebištěm v Čelákovicích jsme nález původně pokládali za projev vampyrismu, dnes se ale již spíš přikláníme k novějšímu vysvětlení o pohřebišti popravených," říká žatecký archeolog Petr Holodňák. Pro drtivou většinu vampýrských hrobů, pokud byly nalezeny přímo na hřbitovech, z toho však nevyplývá vůbec nic. A je jich stále dost. Na každých sto hrobů z raně středověkých pohřebišť u nás připadá v průměru jeden.

Upíři zemí koruny české 2

6. prosince 2007 v 14:26 | Míša |  Cizí články
Svědectví kronik
Vampýry ostatně známe i ze starých dokumentů. Z nich můžeme usoudit, že dochované hroby jsou ve skutečnosti jen malým pozůstatkem na protivampýrská tažení, protože ostatky velké části domnělých upírů jejich současníci spálili. V kronice benediktýnského opata Jana Neplacha najdeme vedle již zmíněné zprávy o Brodce z Levína u Kladska, které tehdy patřilo k českým zemím, také zápis o případu z roku 1337, kdy v Blově u Kadaně údajně každou noc vstával z hrobu a sužoval okolní vesnice zesnulý pastýř Myslata. Protože jeho řádění neskončilo ani poté, co byla mrtvola vykopána a probodnuta dubovým kůlem, i jeho tělo spálil kat na hranici. Nebo lze zmínit příběh trutnovského bohatého a ctěného měšťana Štěpána Hubnera, jak jej zaznamenal místní kronikář Šimon Hüttel. Krátce po své smrti v roce 1567 prý začal Hubner vstávat z hrobu, honil lidi a několik jich umačkal k smrti. "I bylo poručeno katovi, aby to tělo vykopal, je k šibenici dovezl a hlavu jemu sťal. To když se stalo, vystříkla hojná krev z těla všecka čerstvá, ačkoliv ten boháč před pěti měsíci umřel, z těla kat vytrhl srdce jeho celé čerstvé, a to tělo na prach spálil." Poslední etapa honu na upíry přišla krátce poté, co ochabla vlna čarodějnických procesů. Právník a ředitel kroměřížských biskupských statků Karel Ferdinand Schertz sepsal roku 1704 spisek Magia posthuma, ve kterém líčí upírské příběhy z té doby a popisuje protivampýrská opatření. Od něj víme, že před takovými zásahy zpravidla nejprve vyslýchala komise v čele s děkanem pod přísahou svědky a po exhumaci na tělech nebožtíků hledala důkazy o jejich vampyrismu - stadium rozkladu, krev v ústech, ohebnost končetin a podobně. Tělo usvědčených upírů pak končilo v ohni. Podle knihy Giuseppa Maiella Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy se na Moravě tato praxe tak rozšířila, že osvícenská panovnice Marie Terezie nařídila v místě dvakrát úřední šetření. Nakonec v roce 1755 vydala Dekret o upírech, kterým zakázala duchovenstvu otevírání hrobů a jakékoliv hanobení mrtvol bez předchozího projednání se státními úřady a přítomnosti odborného lékaře.
Nicméně na některé formy protivampýrských opatření narazili etnologové ještě počátkem druhé poloviny dvacátého století v cikánských osadách na Slovensku. Pozůstalí tu například dávali zesnulým do rakví noviny. Podle novodobé pověry totiž mrtvý nemohl vstát z rakve, dokud noviny nepřečetl, takže se tím mrtvému zabránilo vycházet z hrobu nadobro. To proto, že většina lidí v osadách zkrátka neuměla číst. Připomíná to staroslovanský zvyk házet do hrobů mák, protože mrtvý pak může z hrobu vyjít, teprve až spočítá všechna zrníčka.
Kdo byli upíři?
Odpověď na otázku, kdo byli lidé pohřbení ve vampýrských hrobech, se hledá jen velmi těžko. S největší pravděpodobností to byly oběti prastaré lidové víry, která vznikla už v myslích primitivních lidí jako reakce na strach z mrtvých a z jevů, pro které tehdy neexistovalo vysvětlení. Jak je ale možné, že tato prastará víra přežívala až do osvíceneckých časů, a kdo byly její oběti? K vysvětlení nám zbývají jen teorie, které se mohou navzájem doplňovat a zároveň se lišit případ od případu. Teorie sociologická: Má-li nějaké společenství fungovat, potřebuje nepřítele. Nic lidi nespojí tolik, jako když se mají vůči komu vymezit a na koho svést vše špatné. A když skutečný nepřítel neexistuje, stává se jím zpravidla ten, kdo se nějak odlišuje. Ve spojení s vampyrismem se nejčastěji mluví o lidech s porfyrií, poruchou projevující se sníženou tvorbou krevního barviva. Pacienti při ní mají jevit příznaky typické právě pro upíry. Ve skutečnosti se jedná jen o nejméně častou formu tohoto postižení známou jako Güntherova nemoc. Kůže je při ní mimořádně citlivá na sluneční záření, nehojící se léze vedou až k znetvoření prstů, nosu a uší, pacient trpí chudokrevností, bývá plešatý, velmi chlupatý, a to i v obličeji, a dokonce má červené zuby. Že by však touto nemocí trpěla nějaká větší část středověkých "vampýrů", je velmi nepravděpodobné. V celé České republice, mnohem hustěji osídlené než ve středověku, jsou totiž momentálně známi jen dva lidé s touto chorobou.
Za upíra ale mohl být považován prakticky kdokoliv. Mentálně postižený, člověk trpící tělesnou vadou, nemocí, ale třeba i ten, kdo měl křivé či vypadané zuby, bradavice nebo velká mateřská znaménka. Etnoložka Alexandra Navrátilová v národopisném časopise Český lid připomíná, že "vampýrem se mohli stát podle lidové víry také jedinci narození v košilce (plodové bláně) nebo lidé zlí, samotářští a náměsíční".
Teorie historická: V první polovině devátého století začalo na české území pronikat křesťanství a vytlačovat pohanské zvyky a rituály. To však nebylo nijak jednoduché. Jak víme z Kosmovy kroniky, ještě počátkem 11. století, kdy již byla církev pevně usazena i na venkově, "mnozí sedláci vždy ještě přiváželi tajně oběti ďasům a mrtvé pochovávali v hájích bůžkům pohanským zasvěcených a u mnohých kouzelníci a čarodějové větší vážnost měli, než kněží křesťanští". Z té doby se dochovalo mnoho církevních a šlechtických dekretů, které nařizovaly pozůstatky pohanské modloslužby vykořenit. Až v roce 1092 vydal Břetislav II. nařízení, kterým zakázal konání pověrečných obyčejů, nařídil vypudit čaroděje, kouzelníky a hadače z království a vymýtit pohanské posvátné háje a stromy. Právě z dob počátku křesťanství v českých zemích pochází většina nalezených vampýrských hrobů. Někteří vampýři tedy ve skutečnosti mohli být i stoupenci starého kultu, kteří byli nové věrouce nepohodlní a bylo z nich tedy třeba i po smrti udělat symbol všeho zla. Teorie medicínská: Když archeologové ve východním Connecticutu zkoumali vampýrský hrob pocházející dokonce ještě z 19. století, napadlo je porovnat výsledky výzkumu se záznamy, které se o upírech dochovaly v místních archivech. Ukázalo se, že se všech dvacet zdokumentovaných případů vampyrismu z té doby podobá. Po pohřbu nebožtíka začali chřadnout jeho příbuzní, požádali tedy o exhumaci mrtvoly a tělo buď spálili, nebo na něm provedli protivampýrská opatření. Michael Bell, který záznamy vyhledával, našel společné pojítko: všichni pohřbení zemřeli na tuberkulózu. Národní americký institut zdraví a medicíny následně potvrdil, že stopy po tuberkulóze byly zjištěny i na žebrech muže ze zkoumaného hrobu. Je tedy víc než pravděpodobné, že upírem byla v tomto případě ve skutečnosti bakterie Mycobacterium tuberculosis. Jinde jím mohl být mor či cholera.
Teorie mystická: Za zmínku stojí i teorie, která se snaží upírství vysvětlit lehce mystickým způsobem. Vychází z toho, že při stavu tehdejší medicíny mohlo docházet k případům, kdy byl člověk ve strnulém stavu považován za mrtvého a byl pohřben zaživa. Pokud by se takový člověk v hrobě probral, mohly podle některých mystiků jeho zoufalé myšlenky na záchranu vyvolat telepatii či halucinace příbuzných. Pokud by na jejich základě byla rakev znovu otevřena, lidé by v ní skutečně objevili upíra - člověka šíleného prožitou hrůzou, patrně ještě stále částečně strnulého, nebo již jen jeho mrtvolu zohavenou úpornou snahou dostat se na svobodu.
Žijí mezi námi
Vampyrismus nyní prožívá jakousi renesanci naruby a pro mnoho lidí se stal dobrým byznysem. Novou vlnu zájmu o upírskou tematiku vyvolala před sto deseti lety legendární kniha Brama Stokera Dracula a první filmy na její motivy Nosferatu (1922) a Dracula (1931) s charismatickým hercem Belou Lugosim, o kterém jsou kvůli jeho podivínství moderní vyznavači vampýrského kultu přesvědčeni, že byl sám upírem. Na této vlně se postupně svezly desítky spisovatelů a filmařů (z české produkce známe například knížku hororů Miloslava Švandrlíka Draculův švagr nebo film Svatba upírů). Živnou půdu pro novodobý vampyrismus pak dotvořil rozvoj počítačových her a internetu. Když v roce 1998 vydal frontman jihlavské gothic-rockové skupiny XIII. století Petr Štěpán Knihu Nosferatu s podtitulem Vampýrská bible, byla rozebrána během několika měsíců, podobně jako za pět let její nové vydání. Přitom z pohledu moderního vampyrismu jde vlastně již o přežitý kousek. Upíři tu většinou stále vystupují jako záhadné postavy z tajemného světa. Tomu už dnes uvěří málokdo, a tak nová generace vampyristů přišla s novou, moderní teorií. Na jedné z oblíbených českých "upírských" stránek vampyres-support.mysteria.cz se lze dočíst, že upíři jsou vlastně celkem normální lidé, jen s výjimečnými schopnostmi, potomci starobylého rodu, který lidstvo kvůli jeho úspěchům pronásledovalo a téměř vyhubilo. Zbylí jedinci nyní svou jedinečnost raději skrývají a všechny ty pověry o strachu z česneku, o tom, že se upír neodráží v zrcadle, má dlouhé špičáky a umí se proměňovat ve zvířata, jsou prý jen záměrně rozšířené povídačky kvůli vytvoření falešného dojmu, že upíři jsou jen výplodem pověrčivých prosťáčků. Příslušníci upírského rodu prý sice potřebují pít krev, ale jen jako energetický doplněk stravy a stačí jim, když si jednou za čas cucnou od nějakého dobrovolného dárce - například z ruky kamaráda či kamarádky.
Vtip je v tom, že svou odlišnost si musí upír uvědomit v období puberty, jinak zůstane celý život obyčejným člověkem. Vezmeme-li v úvahu, jak se za ta staletí lidé křížili, dává tato teorie každému puberťákovi to, po čem většina z nich touží: šanci na výjimečnost. A tak zatímco dřív byl vampyrismus zaměřen na vymítání domnělého zla, dnes vlastně jen vychází vstříc takovým výkřikům, jaký napsal do diskuse na serveru ritual.cz jistý Martin: "Hele, já bych se chtěl stát upírem. Už jsem o tom hodně přemýšlel a prostě bych se jím chtěl stát. Neví někdo o někom, kdo by mi pomohl?"
Protivampýrská opatření
* poloha na břiše
* skrčená poloha
* zavalování a zatloukání kameny
* ucpávání úst (kamenem, železem, hlínou)
* probíjení kůlem
* násilné porušování těl
* pohřby samotných hlav
* střílení šípy do hrobu
* zažíhání ohňů na hrobech nebo v nich
* svazování mrtvých
zdroj: Zdeňka Krumphanzlová, Památky archeologické 1961
Formy vampyrismu
* Revenant - Mrtvý, který podle lidových představ vycházel opětovně z hrobu.
* Vampýr nebo upír - Nejrozšířenější forma. Jednalo se o mrtvého, který žvýká v hrobě své tělo, polyká části svého oděvu nebo prostěradla, do kterého byl zabalen. Způsoboval smrt nejprve příbuzných, později i vzdálenějších osob.
* Mora - Dusila a mořila lidi a zvířata ve spánku.
* Vlkodlak - Poslední typ vampyrického cyklu vznikl z představy, že lidé mají schopnost na sebe brát zvířecí podobu, v tomto případě vlka, a v ní škodit ostatním.
zdroj: Městské muzeum Čelákovice
Poznámka: Jelikož je nejspíše něco pravdy na výše uvedených "Formách vampyrismu", chci jen říci, že tady na blogu je slovem "upír" označován i onen revenant.

K teorii matematika

3. prosince 2007 v 18:47 | Míša |  Na zasmání
27.10.2006 14:10
Dneska jsem na novinkách našel spot o tom, že se jednomu profesorovi podařilo matematicky vyvrátit existenci upírů. Je to blbost. Ten člověk si nevidí do huby.
Vyvracet existenci věcí, kterým někdo věří pomocí výpočtů je hloupost. Jmenovaný profesor vychází z mocniny 2 a předpokládá, že kdyby počet upírů s mocninou dvou narůstal, brzy by na planetě došli lidé. Na tohle člověk nemusí být profesor, k témuž dospěje každý, kdo se nad tím zamyslí.
Průměrný Evropan si řekne, proč tedy ti hloupí Rumunové věří v upíry, když je to tak jasné? No, když odskočím na chvíli od upírů a místo nich vezmu jakoukoliv pyramidovou hru, zjistím, že stejný matematický důkaz mohu použít i zde, abych komukoliv prokázal, že takhle se zbohatnout nedá, protože by během několika dní došli na zemi investoři. Přesto ti hloupí Evropané na podobné věci stále a dokola věří...
Ale zpátky k upírům. Myslím si, že to s tím vyvracením upírů nebude tak jednoduché. Pro analogii odbočím. Vezměme si třeba takový virus Ebola Zaire. Jedná se o onemocnění, které má 90% úmrtnost, inkubační doba je 4dny až několik týdnů. V místech vypuknutí epidemie se šíří daleko rychleji, než jen s mocninou dvojky měsíčně jako ve výše uvedeném "důkazu". Při aplikaci stejného modelu se dostaneme k tomu, že kdyby existoval virus Ebola Zaire, vymřelo by lidstvo během několika týdnů.
Takže matematicky jsem právě vyvrátil existenci viru, který je poměrně hojně citován a znám nikoliv u pověrčivých obyvatel Rumunského venkova, ale v prestižních vědeckých časopisech.
Mám pravdu já (a profesor) nebo lidé, kteří na upíry/Ebolu věří? Kde je chyba?
Chyba je v aplikaci matematiky na reálný svět. Naše realita totiž není založená na matematice, matematika se snaží jen realitu znásilnit a nacpat jí do přihrádek.
A ještě jeden komentář od původního č.:
27.10.2006 15:41 Joker
Heh, ten matematický důkaz mi připomíná tyhle dva vtipy:
1. Fyzika, biologa a matematika zavřou na měsíc každého do cely a každému dají (zavřenou) konzervu lanšmítu. Po měsíci cely otevřou... v první cele prázdná konzerva a fyzik, tak se ptají jak ji otevřel: "Spočítal jsem sílu a úhel, jakým konzervu hodit proti zdi, aby se rozbila." Ve druhé cele biolog povídá "Podařilo se mi vymutovat plíseň, která rozežrala plechovku"... ve třetí cele je mrtvý matematik a nedotčená konzerva. Zato všude po zdech jsou kamenem vyškrábané výpočty a na jejich konci je "= konzerva je otevřená"

2. Rozdíl mezi inženýrem, fyzikem a matematikem: Představte si, že tito tři spí a v jejich pokoji začne hořet. Inženýr se probudí, zjistí že hoří, vezme kbelík, napustí ho plný vody, uhasí oheň a jde spát. Fyzik se probudí, zjistí že hoří, spočítá si, že na uhašení ohně potřebuje 8,7 litru vody s odchylkou 0,3 litru, napustí do kbelíku 9 litrů vody, uhasí oheň a jde spát. Matematik se probudí, zjistí že hoří, jde ke kohoutku, pustí vodu, zjistí že řešení existuje, zavře vodu a jde spát.

Ono na tom asi bude něco pravdy :o)